BrazilieBrazílie – velká země mnoha tváří.Argentina Paraguay

       Program zájezdu do Brazílie od naší oblíbené CK Alvarez nám přišel ze všech ostatních nabídek nejzajímavější, problém ale byl v tom, že se zájezd v minulosti několikrát neuskutečnil – přihlásilo se málo zájemců.  Ale když o cestě do Brazílie začal uvažovat i náš kamarád Michal a podařilo se mu přesvědčit i poněkud váhající manželku Jarku, hned to začalo být nadějnější a v Alvarezu nám rázem sdělili, že tedy okamžitě kupují letenky a že si těch přeletů opravdu užijeme. Před odletem se konala informační schůzka, kde se nám představila mladá průvodkyně Bára a upozornila na možnost nakoupit jinak u nás nedostupné brazilské reály ve směnárně v Panské ulici, což jsme neprodleně učinili – kurz 6,40 Kč za reál ale nebyl zrovna moc výhodný, mělo by to být kolem 6. Na odchodu si ale Jarka všimla, že ve vedlejší směnárně mají kurz 5,60. Vypravil jsme se tam tedy druhý den s Marcelou znova a opravdu – bylo to tak. Takže jsme za zhruba stejný obnos jako včera koupili další várku a jak se ukázalo, bylo to vše, co měl směnárník na skladě. Celkově jsme tedy dosáhli kýženého kurzu 6,00, takže pro první brazilské dny budeme snad zabezpečeni. A také mi došlo, proč ty reály měli zrovna tady – velká brazilská vlajka na protější straně ulice pochopitelně patří brazilskému konzulátu.

21.9.2019. Praha – Lisabon – Rio de Janeiro.rio

   Jak se celkem dalo čekat, letíme s Tap Portugal přes Lisabon. Do Lisabonu nám to odlétá v 6,45, takže na letiště pochopitelně zase musíme taxíkem. Báru objevíme v odletové hale brzo, zatím je s ní jen jedna další účastnice zájezdu (bude slyšet na přízvisko Jája), která ovšem poletí přes Amsterodam – přihlásila se pozdě a přes Lisabon už zřejmě nebyly letenky. Jája tedy převezme letenky a instrukce a mizí. Chvíli čekáme ve třech, a pak se k nám najednou hrne očividně nasupený starší pán a jeho úvodní věta „Takže vy si tady v klidu sedíte a my zatím dole čekáme jako blbci!“ nastavuje laťku hodně vysoko. Bára mu sice vysvětluje, že v pokynech jasně stojí, že sraz je v odletové hale a oni dole tedy čekají v příletové, to ho ale očividně neuspokojuje, takže se vrací pro své společníky se silně nasupeným výrazem. Takto monumentálně tedy vstoupil na scénu pan Jára.

  Za chvíli se vrací a přivádí s sebou zbytek výpravy – svoji nenápadnou ženu (tak nenápadnou, že jsem zapomněl její jméno) a manžele Luboše s Vlastou a dcerou Hanou – obě rodiny se znají se a pocházejí ze severní Moravy. A už jsou tady i Michal s Jarkou, a to je vše, bude nás tedy i s Bárou 11.

    První let do Lisabonu trvá 3 hodiny, časový posun je hodina, na přestup máme asi 2 hodiny, vstup mimo schengenský prostor dopadl i přes obvyklé stávkování některých čteček pasů úspěšně, takže máme dost času najít točené pivo, ovšem s cenou 8 Euro silně předražené – stejně stihnu dvě. Michal si dal místo druhého plechovku, ovšem když ji chce dopít před v gejtu při čekání na letadlo, je zřízencem vykázán do bezpečné vzdálenosti – ještě aby ho tak vyřadili z letu.

    Let do Ria má trvat 10 hodin, sedíme s Michalem a Jarkou na prostřední čtyřce, jak už víme ze seatingu, který jsme internetově prověřovali z domova – bezplatný přesun na jiné místo nám ovšem program nepovolil. Nyní se ale v mém případě ukazuje, že sedět někde jinde by nebylo od věci. Přede mnou sedící frajírek si totiž okamžitě sklopil sedadlo na doraz, a na mou žádost, jestli by to nešlo tak napůl, celkem urážlivě anglicky reagoval, že jsem určitě na svém prvním letu a tím pádem zřejmě úplný debil. Takže jsem svou odpověď, že se tedy docela mýlí, doprovodil několika kopnutími do jeho opěradla. To ovšem už volá letušku a květnatě si stěžuje – ta to vyřešila tak, že mi sdělila, že si mám sedadlo také sklopit. Takže to nakonec odnesla i maminka s dítětem za mnou – ale tolik zase ne, měla vedle sebe volné místo. A tuto spící polohu podpořilo i chování stevardů, kteří okamžitě po jídle zhasnutím světel a zatažením okýnek udělali v Airbusu noc, což jsem při denním letu ještě nezažil. Ale pokoj od nás neměli, holt jsme si museli pro víno chodit dozadu.

    Nad zamračeným Riem (časový posun oproti nám 5 hodin) jsme se objevili aspoň o hodinu dříve než bylo předpokládáno. Během přistávacího manévru si musel můj předsoused zvednout opěradlo, což ho zřejmě rozčílilo, takže se po přistání opět otáčí a chrlí nadávky, přičemž okruh působnosti rozšiřuje na celou naši čtyřku – takže jsem docela spokojen, že jsem ho aspoň trochu nasral.

    Projdeme hraniční kontrolou celkem bez potíží, kufry doletěly také v pohodě, ale odloučená Jája přiletí později. Všichni souhlasí, že na ni počkáme, já s Marcelou toho využijeme k prvnímu pivu na území Brazílie, sice pěkně předraženému profláklému Heinekenu, ale aspoň točenému. Mezitím se situace kolem Jáji změnila, nějak ji prý do hotelu dopraví zástupce partnerské brazilské cestovky, takže musíme rychle dopít a spěchat k transportním vozidlům, které nás za necelou hodinku dopraví už setmělým Riem k našemu hotelu, který leží ve čtvrti Ipanema blízko vyhlášené pláže. Ale na nějaké plážování to už dnes večer v začínajícím dešti nevypadá. Navštívíme tedy sousední market, kde sice k jídlu v podstatě nic nemají (nevadí, zbyly nám doma připravené sendviče), pivo ale mají –nakupujeme nám známou Brahmu a zatím neznámý Skol, pokoj má totiž ledničku – a stahujeme se do hotelu. Ještě nás navštíví Michal s Jarkou a sdělují nám, že Jája už je tady a Jaroslav jí přivítal přesně ve svém stylu „Tak kvůli vám jsme museli hodinu čekat na letišti!“

      Na to, že od nočního vstávání v Praze uplynulo přes 24 hodin, nespím zas tak dobře – asi tomu dost napomáhá vytrvalé bušení kapek do parapetu, to jsme tedy od prosluněného Ria neočekávali.

 

22.9.2019. Rio de Janeiro.rio

    Ráno sice neprší, ale je pěkně zamračeno. Přesto se po snídani (klasika – párky, míchaná vajíčka, sýry, salámy, sladkosti) rozhodujeme, že přece jen vyrazíme k symbolu Ria – slavné soše Krista na vyhlídce Corcovado vysoko nad městem. Metrem – po nástupu do poloprázdného vagónu Jára vztekle zírá na naše místa a mumlá si „Tam jsem si chtěl sednout já“ - dojedeme k slavné pláži Copacabana, kde je pokladna mikrobusů vyjíždějících na 700 m vysokou vyhlídku. Není tu ani noha a v pokladně nás vybízejí, abychom se raději podívali na monitor, jak to nahoře vypadá. Chvíli zíráme do šedivé obrazovky v očekávání naskočení obrazu, než konečně pochopíme, že to šedivé nic je už ono, co nás čeká nahoře. Takže pochopitelně dochází ke změně programu, nejdřív se krátce projdeme pískem slavné zamračené pláže s davy obyvatel Ria (vžil se pro ně název Carioca, což je i souhrnné pojmenování pro všechno, co s Riem souvisí) v jakýchsi modrých dresech – zřejmě tu proběhl nebo proběhne nějaký masový běh. Poté, co si okusíme vody Atlantiku aspoň ošplouchnutím, se vrátíme do metra, které nás doveze do centra na nejznámější náměstí Ria Praça Floriano alias Cinelandia s vysokým pomníkem 2. brazilského prezidenta maršála Floriana Peixota a dvěma význačnými budovami, krásným secesním městským divadlem a monumentální Státní knihovnou.  O kousek dál dojdeme k 75 m vysoké moderní Metropolitní katedrále sv. Sebastiana z 80.let 20.století připomínající mayskou pyramidu – interiér osvětlený barevnými skly působí daleko zajímavěji než zašlý betonový exteriér. Jára, který se u každé zastávky Báry na něco ptá, pro jistotu několikrát, a získané vědomosti zapisuje do malého sešitku, je zde neuspokojen, neboť jeho dotaz na jméno architekta nebyl okamžitě zodpovězen. „No to je strašná ostuda, že to neví“ sděluje své ženě. Jára je totiž architekt a je na to zřejmě náležitě pyšný. Bára mu to ovšem okamžitě vygooglí, ale moc to nevypadá na to, že by mu jméno Edgar de Oliveira da Fonseca něco říkalo.

   Pokračujeme dále čtvrtí Lapa ulicemi s barevnými koloniálními domy i novodobými sgrafity, až dorazíme k věhlasnému schodišti vytvořeného chilským umělcem Jorge Selaronem v 90. letech. 250 schodů pokrývá 2000 barevných dlaždiček tvořících různé obrazce, ale mnohé z nich jsou samostatným uměleckým dílem třeba Mony Lisy. Bohužel ale začalo docela silně pršet, takže focení schodiště i na něm pózujících brazilských krásek je v bludišti deštníků značně ztíženo.

   Schody nás vyvedou do horní čtvrtě Santa Teresa, ale tady se musíme ukrýt před krámkem, kde je i několik židlí krytých přečnívající střechou. A mají tu pivo i záchod, takže to tu není tak špatné. Jakmile nejhorší čina pomine, vyrážíme dále a dojdeme ke stanici vyhlídkové tramvaje – do druhé přijíždějící soupravy se nám podaří nacpat. Příčné lavice, u stropu klasické táhlo na zazvonění k zastavení, otevřené boky nabízející výhledy na zamlžené kopce Ria s pěknými letohrádky, ale též s chudinskými favelami ve stráních – Jája by chtěla nějakou navštívit, ale asi na to nezbude čas.  Dojedeme až na konečnou Dois Irmãos, tady na chvíli vystoupíme, aby se lavice mohly přehodit na jízdu v protisměru, a vyrážíme na zpáteční cestu – ale na třetí zastávce Estacão Largo de Guimarães vystoupíme, je totiž nejvyšší čas k obědu a nárožní hospoda vypadá docela přitažlivě. Hned u vchodu zaznamenám, že tu mají točené, a dále jednoho bluesmana s kytarou, zesilovačem a mikrofonem, a ten se nezastaví. Pohled do jídelního lístku okamžitě prozradí, že nejlevněji tu není, jídla stojí tak od 40 do 60 realů. My si s Marcelou vybereme jakýsi celkem levnější kotlet, s hranolky a hromadou nemastné rýže – jak brzo zjistíme, dávají jí ke všemu. Ale celkem jsme vyhráli, z jiných specialit se vyklubalo rizoto s jerky meat čili se sušeným masem. Placení je pochopitelně v tom kraválu trochu zmatečné, ale nakonec to nějak dopadlo.

    Další tramvaj jede až za dvacet minut, takže pokračujeme pěšky v neustávajícím dešti ulicí se zdmi pomalovanými zajímavými sgrafity až k naší původní zastávce Estação Largo de Curvelo a odtud druhou větví tramvaje dolů ke katedrále, v závěru po viaduktu. A odtud zase metrem až k největšímu fotbalovému stadionu, slavnému Maracaná. Byl postaven v roce 1950 a tehdy se do něj vešlo až 200 000 diváků. Nyní po přestavbě jich pojme 78 000. Chvíli si posedíme na tribuně, projdeme si šatnu s dresy fotbalových legend, podíváme se i do sprch, a nakonec se zúčastníme tiskové konference po utkání mezi Lubošem a Bárou.

    Když dorazíme metrem k našemu hotelu, je už skoro tma a opět prší. Bára ještě většinu výpravy vytáhne k pláži Ipanema a přilehlé laguně, nás s Marcelou a Jarkou už ale nepřesvědčí. Doplníme zásobu piv, koupíme si v supermarketu, který jsme včera neobjevili, nějaký salám a bagety a po jejich zkonzumování se s vínem přestěhujeme na pokoj k Michalovi a Jarce. Ta průběžně monitoruje předpověď počasí a ta se během večera začíná postupně lepšit, napřed zmizí vodní kapky, potom ubude mraků, a nakonec vykoukne i trochu slunce. Tak snad nebudeme muset do Brazílie podruhé, protože takovým Riem jako dnes bychom se moc chlubit nemohli.

 

 23.9.2019. Rio de Janeiro.rio

     A ráno je opravdu docela pěkně. Zopákneme si včerejší cestu metrem, koupíme lístky na mikrobus v 10,30 a máme tedy čas podívat se znovu na pláž Copacabana, dnes už jak se patří v plném slunci, a ze vzdálených kopců nás s otevřenou náručí vítá Kristus – včera po něm nebylo ani památky. Na koupání to tu ale není, ty vlny jsou jak stvořené pro surfaře. U stánku si ještě stihneme dát jedno pivo Antarctica a už je čas přesunout se k na stanoviště mikrobusů. Do prvního se ještě nevejdeme, ale druhý už je náš.

   Napřed projíždíme městem do čtvrti Botafogo, vpravo se v zálivu tyčí ikonická skála Cukrová homole, náš odpolední cíl. Opouštíme město a stoupáme serpentinovou silnicí a za chvíli už projíždíme nefalšovanou džunglí, občas míjíme i stádečka opic. Dojedeme k parkovišti, ale to ještě není naším cílem (i když první výhledy na zátoku s Riem už se tu nabízejí), jsme jen na přestupné stanici. Druhým autobusem už dorazíme ke schodišti, které nás dovede zezadu pod slavnou 30 metrů vysokou Kristovu sochu. Z boku terasy pod sochou se otevírá krásný výhled na lagunu Rodrigo de Freitas, poblíž které bydlíme, a také do vnitrozemí na zelené vrcholky a nad nimi se vypínající skály národního parku Tijuca. Ale abychom získali ten pravý výhled, musíme se prodrat davem lidí, z nichž se mnoho válí na zádech a pokouší se vyfotit Krista tyčícího se s rozpaženýma rukama nad nimi, až k zábradlí na konci terasy, a tam se vmáčknout mezi selfíčkáře. Teprve odtud se otevírá ta slavná scenérie Rio de Janeira s  Cukrovou homolí a celou členitou Guanabarskou zátokou. Kdo ale toto místo pro Evropu objevil, je poněkud záhadou. Na datu se prameny celkem shodují – 1.1.1502 – odtud název Lednová řeka, neboť portugalští plavci se domnívali, že dopluli k ústí velké řeky. Která výprava to ale byla, o tom se prameny poněkud různí. Nejblíže pravdě je asi to, že flotile veleli kapitáni Gonçalo Coelho a Gaspar de Lemos, a plavby se účastnil také slavný kartograf Amerigo Vespucci. Ovšem teprve roku 1555 zde byla založena první osada a u jejího zrodu stáli překvapivě Francouzi, kteří zde postavili pevnost Forte Coligny, nazvanou tak na počest podporovatele francouzského osídlování Ameriky, hugenotského admirála Gasparda de Coligny, jehož pozdější zavraždění 24.8.1572 bylo signálem k vypuknutí Bartolomějské noci. Portugalci tuto pevnost dobyli až o 5 let později. Francouzi ale na to, že byli prvními osadníky Ria de Janeira, nezapomněli – dobytí, vypálení a vyrabování Ria roku 1711 během války o španělské dědictví, kterému velel slavný francouzský korzár René Duguay-Trouin, se mimo jiné zaštiťovalo právě touto starou historií.

   Když se dostatečně vynadíváme na všechny strany a vše několikrát zdokumentujeme, je třeba to řádně zapít, což lze v místním bufetu se Skolem za asistence dvojice malp paběrkujících kolem kuchyně. Přichází i Michal s Jarkou, s Michalem stihneme ještě jedno a je pomalu čas vyrazit na zpáteční cestu. Ve frontě na autobus potkáváme kromě dalších zástupců opičí říše, roztomilých malých kosmanů s výraznými štětinami kolem uší, také partu rozjařených Čechů pochopitelně popíjející plechovkové Brahmy, vracejí se z cesty asi 5 státy Jižní Ameriky, už je čeká jen Buenos Aires – asi to byla trochu honička.

  Dole v Riu se musíme přemístit k lanovce na Cukrovou homoli, střídavě pěšky a místními busy – vstup do nich je docela svérázný, za řidičem je otočný kovový turniket, kterým je nutno se protlačit, a u něj občas v kukani sedí průvodčí, který nás postupně počítá a propouští, protože Bára kupuje lístky hromadně. Při průchodu turniketem je třeba dávat pozor na batůžky a nést je nad hlavou, neboť jinak je přístroj zamění za cestujícího a toho už pak odmítá pustit dále.

    U stanice lanovky jsem se docela obával dlouhých front, ale je to v pohodě, odpoledne už zřejmě docela pokročilo. Senioři mají slevu, což je v naší výpravě naprostá většina, jen tři platí plnou cenu, přičemž Michal slevu nestihl o pouhé dva měsíce. Lanovka na Homoli je s přestupem, napřed dojedeme na 215 metrů vysoký vrchol Morro da Urca – už odtud je krásný rozhled jak na mrakodrapy pod Corcovadem, tak přes místní heliport na pláž Botafogo a dále k severu na pláž Flamengo táhnoucí se až k letišti Santos Dumont – my jsme přiletěli na mezinárodní ležící ještě severněji. Po skalách i po stromech tu zase pobíhají kosmani. Asi po 20 minutách pokračujeme další lanovkou na vlastní 394 m vysokou skálu Pão de Açúcar, tedy Cukrovou homoli. Výhledy odtud jsou zase jedinečné, zpět na menší pláž Vermelha a od ní zelenými vrcholky oddělený dlouhý půlměsíc pláže Copacabana zakončený poloostrovem se stejnojmennou pevností. Potkáváme tu další českou partu, předtím byli v Pantanalu, nepršelo jim tam, naopak teploty se prý šplhaly ke čtyřicítce. Ve stánku si dáváme docela sytou smaženou kouli naplněnou sýrem a zapíjíme to místním točeným pivem Praya – výrazně dobré.

    Po čtvrté hodině se obloha zatáhne, Kristus na Corcovadu se skryje v mracích a začíná silně fičet – je čas k návratu. Od lanovky pokračujeme autobusem, stavíme se ve směnárně, abychom trochu navýšili reální hotovost, a pak už se vracíme metrem do hotelu. Zítra vstáváme brzo, přesouváme se dálkovým busem do města Ouro Preto. Bára vygooglila, že nás tam zase čeká déšť, Jarka naopak někde zahlédla slibovanou pětatřicítku, čehož se děsí – uvidíme. Ale co se týče Ria, nutno říci, že dnešek včerejší meteorologickou nekázeň plně rehabilitoval.

 

24.9.2019. Rio de Janeiro – Ouro Preto.rio minas

    Zatímco Rio de Janeiro je hlavním městem stejnojmenného státu (Brazílie je spolkovou republikou v čele s prezidentem, momentálně kontroverzním Jairem Bolsonarem), náš dnešní cíl Ouro Preto leží už ve státě Minas Gerais – oba názvy souvisejí s hornickou minulostí oblasti. Minas Gerais lze přeložit asi jako „hlavní doly“, zatímco název Ouro Preto, „černé zlato“, se vztahuje k tomu, že zlato tu bylo těženo ve směsi s uhlím.

     Hotelovou snídani tentokráte musíme oželet, autobus odjíždí v 8 hodin a cesta taxíky na terminál by se mohla zkomplikovat dopravními zácpami, takže je lepší vyrazit s předstihem. Ale dopadlo to dobře, nijaké překážky se cestou nevyskytly, takže máme dost času dát si v prostorách terminálu snídani – a vzhledem k tomu, že sýrové závitky byly docela slané, musíme si dát i Brahmu – snad je to bezpečné, autobus by měl mít záchod – do cíle to totiž máme asi 300 km.

    Jízdenky jsou místenkové, ale autobus není plný, není ani přehnaně klimatizovaný, jak to tu podle Báry bývá zvykem, a záchod opravdu má. Ale jak už je zvykem, pokaždé, když ho navštívím, dosud klidná jízda se okamžitě promění v sérii ostrých zatáček a prudkého brždění, takže si moc záchodové pohody neužiju. Jára se Slovenkou Vlastou zatím řeší dle jejich mínění skandální přístup cestovky ke slibovaným službám, tedy fakt, že jsme dnes přišli o snídani, což se zřejmě bude ještě jednou během zájezdu opakovat. „Máme to přece zaplacené, tak na to máme nárok“, vypadá to, že budou od Alvarezu požadovat kompenzaci. Kolem jedenácté stavíme u samoobslužné restaurace, kde je možné si vybrat z mnoha lahůdek, ale my jsme zrovna před tím snědli včera připravenou housku se salámem, takže si koupíme jen pivo, s jehož namarkováním je jakýsi problém, teprve asi u třetí pokladny se to povedlo.

    V druhé polovině jízdy se zatím kvalitní silnice dost proměnila a navíc stoupáme, Ouro Preto leží v nadmořské výšce asi 1 200 m. Takže teprve někdy kolem druhé odpolední vjíždíme do cílového terminálu. Po chvíli Bářina shánění jsou tu i taxíky, které nás dovezou prudce se svažující dlážděnou silnicí k našemu bydlišti, modrými kachlíčky obložené historicky působící Pousadě Vila Rica na samém dně údolí, na jehož svazích je postaveno toto slavné hornické město, první brazilská památka UNESCO. Vnitřek objektu je docela spletitý, do našich pokojů jdeme dolů po schodech jakoby do sklepa, ale z okna máme překvapivě pěkný výhled na domky v kopci, na jehož vrcholu se tyčí kostel. Okno ovšem nejde zcela dovřít, takže sem táhne. A tlusté deky na obou postelích dávají tušit, že v noci tu žádné vedro nebude. I když je zatím slunečno, Jarčiných pětatřicet rozhodně nehrozí. Ta je navíc roztrpčena tím, že jejich okno je na tom ještě hůř než to naše a z pokoje vedou dveře do jakési komory plné všemožného bordelu – snažím se jí uklidnit tím, že se tu může cítit jako na Rasovně.  

   Vyrážíme na odpolední prohlídku centra, stoupáme příkrou vydlážděnou vozovkou, projdeme kolem kašny a náměstí s trhovci a pěkným barokním kostelem a dorazíme na ústřední náměstí Praça Tiradentes pojmenované po legendárním hrdinovi prvního pokusu o svržení portugalské nadvlády. Tiradentes, vlastním jménem Joaquim José da Silva Xavier, pracoval v místních dolech jako báňský technik, zároveň to byl vyhledávaný dentista, odtud přezdívka Tiradentes-Trhač zubů. Ouro Preto bylo v 18. století vzhledem k místním zlatým dolům neobyčejně bohatým městem a vysoké daně uvalené vládou na důlní podnikání vzbuzovaly odpor. Tiradentes se skupinou dalších nespokojenců inspirovaných vyhlášením nezávislosti USA a Francouzskou revolucí plánoval roku 1789 ozbrojené obsazení Oura Preta, ale spiknutí bylo vyzrazeno a 12 vzbouřenců bylo odsouzeno k smrti. Nakonec byl tento trest 11 z nich změněn na vyhnanství v portugalských koloniích. Tiradentes byl ovšem v Riu oběšen a jeho uťatá hlava nabodnuta v Ouru Pretu na vrchol sloupu uprostřed tohoto náměstí. Nezávislosti dosáhla Brazílie až o 33 let později. Během Napoleonova vpádu do Portugalska uprchl král João VI. do Brazílie, kde se mu velmi zalíbilo, zrovnoprávnil tedy bývalou kolonii s Portugalskem. Když se až roku 1821 přece jen vrátil do Portugalska, ustanovil svého syna Pedra regentem. Ten se o rok později prohlásil za Doma Pedra I., císaře brazilského.

   Dominantou náměstí jsou dvě protilehlé budovy, na horním konci pevnostně vyhlížející bývalý guvernérský palác, kde dnes působí vyhlášená báňská škola Escola de Minas, a na opačné straně barokní radnice Paço Municipal, kde je muzeum. Prohlídku obou objektů odložíme na zítřek, dnes raději využijeme pěkného počasí, zítra už to nemusí platit. A tak obejdeme radnici a dostaneme se na terasu s  kostelem Igreja de Nossa Senhora do Carmo, odkud je pěkný výhled na severozápadní svahy města se dvěma výraznými kostely, vpravo bližším Igreja Nossa Senhora das Merces e Misericórdia a vlevo vzdálenějším Igreja São Francisco de Paula – k těm se také podíváme zítra. Dnes tedy napřed Nossa Senhora do Carmo, který je dílem další slavné postavy spjaté s Ouro Pretem, barokního stavitele, tesaře a řezbáře Aleijadinha, rodným jménem Antônio Francisco Lisboa, který zde působil v druhé polovině 18. století. Tento míšenec, syn černé matky, který byl ještě před svojí čtyřicítkou postižen leprou a zřejmě i dalšími nemocemi (Aleijadinho znamená „mrzáček“), údajně pokračoval v práci i přes tento handicap tak, že prý si přivazoval nástroje ke zchromlým rukám. Mnohá řezbářská díla v interiéru kostela, v jeho kaplích i v přilehlém muzeu jsou též jeho dílem. V průvodci o tomto kostelu tvrdí, že je ze všech kostelů ve městě nejméně přezdobený, nám se ale zdá zlacený docela dost. A není divu, v 18. století v době zlaté konjunktury bylo Ouro Preto zřejmě nejbohatším městem Latinské Ameriky.

    Z náměstí sestupujeme strmou pěknou ulicí Rua Brigador Mosqueira, projdeme náměstím s budovou bývalé městské pokladnice Casa dos Conto a pokračujeme dále do kopce až ke kostelu Igreja Nossa Senhora de Rosário. Při zpáteční cestě si nelze nevšimnout v údolí pod námi dalšího výrazného kostela, Igreja Matriz Nossa Senhora do Pilar, který má být nejzlacenějším v celém Ouru Pretu. To ale až zítra, už je skoro tma a hlad a žízeň nás ženou do nejbližší hospody. Bára má už ale nějakou vytipovanou a tak nás vede zpět až do horní části náměstí, kde už konečně zakotvíme.

     A vypadá to dobře, mají místní točené pivo Ouro Pretan – sice dražší, za 12 realů, ale výborné. My jsme si dali lasagne, jedna porce nás oba nasytila bohatě. Zato Michal s Jarkou neváhali a dali si brazilskou specialitu pro dva, kde bylo maso, fazole, klobása a ještě další, už hůře identifikované speciality, a bylo toho opravdu hodně.

    Večer jsme ještě chvíli poseděli s Hanou a Michalem v jedné místnosti našeho pousadového bludištního sklepa, ale Michal byl stále ještě nervózní Jarkou brzy odvolán, takže jsme se stáhli také. V očekávání chladné noci jsme na sebe navlékli několik vrstev, abychom se jich během noci zase zbavovali.

 

25.9.2019. Ouro Preto.minas

   Zima tedy v noci nebyla, ale ráno to s počasím za oknem zrovna nejlíp nevypadá. Sice zatím neprší, ale daleko k tomu není. A taky že jo, než jsme se nasnídali, což se odehrálo v další zatím neobjevené místnosti ve sklepě, přichází zpráva, že venku už leje. Luboš navrhuje vyslat nejmladšího účastníka zájezdu tedy svoji dceru nakoupit zásoby a zde je vypít, což možná není nejhloupější nápad, ale nakonec neprošel. Vyrážíme tedy s deštníky a pláštěnkami směrem ke kostelu na kopci, na který koukáme z pokoje. Přejdeme most a kolem barokní kašny stoupáme svažitou ulicí – jiné se v Ouru Pretu v podstatě nevyskytují – s pěknými výhledy na město se vzdálenou radnicí na vrcholu protilehlého kopce a dalším výrazným kostelem blíže k nám – je to Igreja Matriz Nossa Senhora da Conceição kousek nad naší pousadou. Je v něm pohřben Aleijadinho. Naším cílem je však Igreja Matriz Santa Efigénia, který byl vyhrazen černým otrokům pracujícím ve zlatých dolech. Ti na jeho stavbu a výzdobu též přispívali zlatem potajmu vynášených z dolů tak, že si jej schovali pod nehty nebo do děr v zubech.

    Během našeho krátkého zastavení v kostele klesla mlha natolik, že výhled na město zmizel. Sestup po mokrých dlaždičkách je docela riskantní, a při výstupu na druhé straně údolí se proti nám dolů už valí malé kaskády – a to tu prý půl roku nepršelo, takže místní jsou na vrcholu blaha. My ovšem zrovna moc ne, takže po krátkém nakouknutí do právě opravovaného kostela s Aleijadinhovým hrobem a muzeem se jdeme na chvíli schovat do blízké hospody – je tu docela zima, ostatní si dávají čaj či kávu, já ovšem objevuji v chlaďáku lahve dalšího místního piva, a sice Belorizontina, tak je nutné ho okusit.

   Když trochu proschneme, vyrážíme ke dvěma kostelům řádu mercediánů, hornímu Igreja São Francisco de Assis s  modrými azulejus a velmi krásně vymalovaným stropem a spodnímu Igreja Nossa Senhora das Mercês e Perdões, s velmi pěkným oltářem. Kostel se tyčí se na návrší přímo nad naší pousadou. Protější svahy už zcela zmizely v mlze. A jelikož prší stále více, jdeme se schovat do muzea v radnici.  Ovšem batůžky se tu musí uložit do skříněk a mobilem se sice může uvnitř fotit, ale fotoaparátem ne. Toto nesmyslné nařízení mě docela naštvalo a foťák tady odmítám nechat, takže se na mě strážkyně u vchodu vrhne a snaží se mi ho sebrat. Dost razantně se jí vytrhnu a mizím uvnitř muzea – v každé místnosti tu stojí hlídač, takže fotit stejně nejde, a taky proč. Různé staré postele, kočáry, prapory, uniformy apod., jak už to v podobných muzeích bývá. Navíc se nám nějak ztratil zbytek výpravy, který marně hledáme v obou patrech. Nakonec jsme je všechny našli někde na začátku prohlídky, Jára zřejmě požaduje ke každému exponátu podrobné vysvětlení, takže se posouvají pomalu.

   Je čas oběda, Bára nás zavede k podniku, kde je možné dát si bufet čili co kdo sní za 27. Naše čtveřice neváhá, ostatním se tam napřed nechce, ale nakonec se tam objeví všichni. Bohatý výběr salátů (mě nejvíce oslovil bramborový), ale i pult s řezníkem a masem, a hlavně tu mají pivo, v lahvích 0,6l za 8 realů. 

   Po obědě má následovat prohlídka muzea minerálů v paláci báňské školy, ale my už máme muzeí pro dnešek dost. Takže se i s Michalem a Jarkou trháme a vyrážíme do kopce, abychom splnili dnešní plánovaný příděl kostelů na této straně města – jde o ty dva, na které jsme koukali včera z terasy u kostela Nossa Senhora do Carmo. Ale jak Igreja Nossa Senhora das Merces e Misericórdia, tak Igreja São Francisco de Paula jsou zavřené a v dešti a mlze skoro neviditelné, což platí i o dalším, na který jsme narazili při sestupu, a sice Igreja São José.  Chápeme to jako pokyn k tomu, že je třeba zapadnout někam, kde je otevřeno a neprší tam. Oba tyto požadavky splňuje podnik Satelit, který mi padl do oka už včera při sestupu ulicí Rua Brigador Mosqueira. Působí celkem sympaticky lidově, ve výčepu posedávají či postávají místní, my se usadíme v další vyvýšené místnosti u okna s výhledem na rušnou ulici. Pivo Skol tu chladí až tak dokonale, že Michalovi přinesli v láhvi nefalšovaný pivní rampouch. Když ho servírka vyměňovala, pečlivě už zkoumala další lahve, a nezmrzlá byla teprve třetí – jak nám předtím vysvětlovala Bára, Brazilci vyžadují pivo co nejstudenější, v Čechách jim prý přijde nevychlazené. Ale u piva nezůstaneme, jsme v Brazílii už pátý den a ještě jsme neochutnali vyhlášený koktejl Caipirinhu – takže teď je ta pravá chvíle.

     Domů se vracíme přes malý krámek kousek nad naší pousadou, koupíme na večer pár plechovek, chorizo a pečivo a také jakési místní víno za 13 (za moc nestálo, zítra si připlatíme za chilské). Usadíme se v naší jídelně a když už jsme v plné konzumaci, objevuje se Hana, že s Bárou a Jájou sedí v nálevně poblíž, jestli tam také nechceme zajít. Ale my už jsme tady celkem dobře zabydleni a zásobeni, takže jim dáme košem. Nakonec tedy Hana s Bárou dorazí sem a nutno říci, že jsou docela příjemně rozjeté. Domluvíme se tedy, že seznamovací večírek bude na programu zítra.

 

26.9.2019. Ouro Preto – důl Minas da Passagem - Ouro Preto .minas

     Dnes je déšť ještě intenzivnější než včera – naštěstí máme v plánu návštěvu bývalých zlatých dolů, tak by to nemělo až tak vadit. Ale napřed musíme dojít na zastávku autobusu, což je až nad náměstím Tiradentes, a vodopády valící se proti nám kolem chodníků od včerejška docela zmohutněly. Zastávka autobusu je naštěstí krytá. Jarka, která předpokládala, že zvládne Brazílii v sandálech, už začíná pokukovat po krámu s pevnými botami, jeden takový je hned u stanice, ale náš autobus je tu dříve, než se rozhodne. Vystupujeme asi po půlhodině, důl Minas da Passagem je kousek odsud.

     Dolů nebudeme fárat kolmo, ale spustí nás romantickým otevřeným vagónkem na laně, které ovládá prastarý parní stroj z roku 1825, dnes uzpůsobený na stlačený vzduch. Ale napřed musíme dát přednost partě drsných mužů v černých kombinézách a helmách, z kterých se vyklubala elitní protiteroristická policejní jednotka BOPE, kterou čeká dole cvičení – prý jde o drsnou záležitost, při které jde často o život. Jakmile se vagónek vrátí nahoru, nasedáme my, vozík po asi 100 m klesání prudkým svahem vjede do díry a sveze nás šikmou štolou do hloubky 120 metrů. Tady si nás převezme průvodkyně, která nás zavalí přívalem čísel o produkci a historii lomu. Ten fungoval až do roku 1985.

    Projdeme se štolou v obou směrech, mineme sošku svaté Barbory a jeskyni, ve které se BOPO připravuje k akci, a prohlídku zakončíme u malého jezírka. Poté se vrátíme k  vozíku, který nás opět vyveze na povrch. A na závěr nám bývalý horník, který tu pracoval až do konce a nyní obsluhuje ten spouštěcí stroj, předvede rýžování zlata. Michal si to také vyzkouší, něco lesklého na pánvi opravdu zbyde, ale bohužel to Michalovi za nehty to nezůstalo.

     Po návratu do Ouro Preto nás čeká ještě důl Mínas do Palácio Velho kousek nad naším bydlištěm. Nejdříve absolvujeme předlouhý výklad, ještě natažený nezbytnými Járovými otázkami, potom nafasujeme ochranou hadrovou čapku a na ní si nasadíme helmu a vyrážíme tentokrát nikoliv dolů, ale vzhůru – vstup do dolu je nahoře ve svahu. Prolezeme několika blátivými a těsnými chodbami s vodopádem i svislým komínem – helma je opravdu nutná – a máme to za sebou. A za odměnu nás v  malé prodejničce u vchodu čeká příjemná tečka za exkurzí – máme na výběr ochutnávku z různých druhů brazilského rumu cachaça, což je právě ta základní surovina pro výrobu caipirinhy – název tohoto nejpopulárnějšího brazilského koktejlu je prý zdrobnělina od slova caipira, což je poněkud hanlivé označení venkovana.

     Je čas oběda a naše výprava se štěpí, naše čtveřice vyráží do osvědčeného včerejšího bufetu, ostatní jdou hledat něco levnějšího. Bramborový salát byl bohužel vyjedený a ani po našich opakovaných žádostech o doplnění se už nezjevil, zato řezník byl dnes neobyčejně štědrý. A jelikož stále prší, já s Marcelou míříme do oblíbeného Satelitu, zatímco Michal s Jarkou vyrážejí shánět ty pevné boty. Cestou potkáme už osamělou Báru, která se k nám přidá. A po chvíli se zjevují i šťastná majitelka bot následována Michalem, tak může caipirinha opět téci proudem.

   Nakonec se ale přece jen rozhodneme, že se podíváme ještě do kostela Igreja Matriz Nossa Senhora do Pilar, který už jsme včera vypustili, protože popis v průvodci, jak se k němu dostat, byl dost nejasný. Bára nám cestu vysvětlila s tím, že by měl být otevřený.  Když dorazíme příkrou uličkou na pěkné náměstíčko s  kostelem a kašnou, zjišťujeme, že jsme to stihli jsme tak akorát, za 10 minut se zavírá. Na přidružené muzeum už čas nezbyl, ale to celkem nevadí – zlatem zářící interiér je opravdu ta správná tečka za zlatým Ouro Pretem.

    Seznamovací večírek proběhl celkem v pohodě a v závěru se kupodivu změnil v celkem jednohlasou kritiku Babiše a hlavně Zemana, což mě u Járy značně překvapilo. Snad to s ním nějak půjde.

 

27.9.2019. Ouro Preto – Belo Horizonte – São Paulo - Foz do Iguaçu.minasparana

       Nepůjde. Když ráno sedím na lavičce autobusového terminálu, kam nás po snídani dopravily taxíky ( počasí je výstavní, Jarčina koupě pevných bot zřejmě pomohla), a čekáme na autobus, který nás má dopravit do 100 km vzdáleného Belo Horizonte, slyším najednou vedle sebe, kde se Jára opírá o dřevěný stůl označený jako „Informace“, divný zvuk jakoby trhajícího se papundeklu. Zvednu se tedy a jdu se podívat, co se děje – a skoro nevěřím vlastním očím. Jára využil toho, že za stolem momentálně nikdo není, a oderval na stole přidělanou mapu. Pod ní je ještě jedna, Jára střídavě hledí na ni i na tu utrženou, pak zřejmě usoudí, že jsou stejné, spokojeně tu uzmutou přeloží a strčí si jí do batůžku. Přitom ta starší mapa, kterou neodtrhl, byla stejná jako mapa Oura Preta, kterou nám předevčírem Bára rozdala…

   V Belo Horizonte, hlavním městě státu Minas Gerais, jsme kolem po desáté hodině. Projíždíme centrem skoro třímilionové metropole a na terminálu přestupujeme na místní autobus, který nás doveze na letiště. Čeká nás totiž první z několika přeletů, které jsou v obrovské Brazílii nutností. A jelikož přímé spojení odtud do naší příští destinace Foz do Iguaçu neexistuje, letíme s přestupem v São Paulu. Oba lety společností Latam mají trvat kolem hodiny a půl, ale největší město jižní polokoule se pod námi objevuje už asi po hodině. V letištní hale je ruch a zmatek plně odpovídající hektické megalopoli. Prodíráme se davy k našemu dalšímu odletovému gejtu, nervózní Jára komanduje svoji manželku „Takhle se ztratíme, tak do tý báby přece vraž, když se tady motá!“  Nakonec je ovšem dost času i na pivo, Latam totiž během letu podává jen džus či colu a k tomu dvě sušenky, vanilkové či kakaové, a jak časem zjistíme, bude to tak vždy, na delších letech se příděl sušenek výjimečně zdvojnásobí.

    S padající tmou se savany pod námi pod námi změnily v tropickou džungli protkanou meandry řeky Paraná a jejími přítoky, zakroužíme nad přehradní hrází vodního díla Itaipú a přistáváme na letišti ve Foz do Iguaçu, vstupní brány k nejmohutnějším světovým vodopádům. A dostali jsme se tím zase do dalšího brazilského státu Paraná.

    Autobus do centra právě odjel, takže bereme taxíky. A v hotelu se moc nezdržujeme, hned vyrážíme přes ulici do sympaticky působící restauračky s venkovním posezením, na druhé straně ulice. Objednáváme si z Argentiny nám známou osvědčenou milanesu tj. kotlet s vejcem, hranolky, rajčaty a nezbytnou rýží a dáváme si první pivo 0,6 l. Teprve potom se rozhlédneme po okolních hostech a zjišťujeme, že na většině stolů se tyčí chlazená pivní věž s vlastní pípou. Koukneme do jídelního lístku, torre - věže tu nabízejí v několika velikostech, přičemž ta největší je dvoulitrová a je finančně jednoznačně nejvýhodnější - za 22 realů. Přicházejí Michal s Jarkou, takže je jasné, že torre zvládneme v pohodě, a nejen jednu. Zatím se mi tu tedy velmi líbí a to jsem ještě ty slavné vodopády ani neviděl… 

 

28.9.2019. Foz do Iguaçu – prohlídka vodopádů z argentinské i brazilské strany.parana

    Snídáme ve včerejší restauraci a pak už nás vyzvedne busík na celodenní výpravu k vodopádům, dopoledne z argentinské strany, odpoledne z brazilské – původně byla brazilská strana plánovaná na zítřek, ale má se tu odehrát jakýsi maratón zřejmě i přes vodopády a kvůli tomu budou zavřeny. Nejdříve tedy zajedeme ke směnárně, kde vyměníme 50 USD za argentinská pesa, a potom už vyrážíme k hranicím, kde ovšem čekáme asi půl hodiny. Když jsou všechny hraniční procedury splněny, pokračujeme ještě skoro hodinu pralesní silnicí lemovanou dopravními značkami varujícími před hady, opicemi, nosály, pásovci a dokonce i jaguáry.

    Konečně jsme u vstupu do národního parku. Platíme vstupné, dostaneme mapičku a usadíme se na chvíli v bufetu, protože na první zastávku vyhlídkové trasy, což je samotný počátek vodopádů zvaný Garganta del Diablo čili Ďáblův chřtán, dojedeme otevřeným vláčkem a ten náš má jet až za půl hodiny. Popíjíme pivo a kafe a ejhle, už je tady nečekaný návštěvník, docela vlezlý nosál. Rejdí od stolu ke stole, staví se na zadní a snaží se vylézt na židli či stůl. Působí sice roztomile, ale je třeba dát si na něj pozor, fotky pokousaných rukou na místní tabuli názorně ilustrují, čeho je ten mazlíček schopen.

    Přijíždí náš vláček, davy lidí ho berou útokem, na příčnou lavici se vejde tak pět osob. Jára si ovšem vedle sebe položí batoh a když ho musí zase sundat, aby uvolnil místo malé holčičce, tváří se velice nasupeně. Vyrážíme, v první zastávce Cataratas u začátku pěších vyhlídkových trailů se část cestujících vymění a zase pokračujeme dál, občas stojíme, když se vyhýbáme protijedoucímu vlaku. A jsme na konečné, vyrážíme stezkou k asi kilometr vzdálenému Chřtánu. Cesta se brzy promění v dřevěný chodník se zábradlím, musíme totiž překonat několik říčních ramen řeky Rio Iguaçu, které se tu stékají a vytvoří oněch 275 vodopádů (poněkud nechápu, jak je možné je rozlišit) táhnoucí se na frontě dlouhé skoro 4 km. Okolí vodopádů je přírodním parkem, takže každou chvíli zastavujeme a fotíme želvy, kormorány, ale i černé sumce či jiné ryby. A konečně jsme tu, hukot a dým vodní tříště vznášející se nad ostrůvkem a peřejemi před námi zvěstují onen pověstný vodní propad Ďáblova chřtánu.

    Tento pohled, ovšem za mnohem dramatičtější situace, a sice z paluby voru, se roku 1542 naskytl i účastníkům španělské výpravy, která sem doplula roku 1542 a objevila tak tento přírodní div pro Evropany. Její velitel Álvar Núñez Cabeza de Vaca je u nás skoro neznámá, ovšem neobyčejně zajímavá postava objevování a kolonizování obou Amerik. Roku 1527 se účastnil objevitelské plavby vedené Pánfilem de Narváez (neúspěšný Cortezův rival při dobývání Mexika) Mexickým zálivem, při které bylo objeveno ústí Mississippi. Po ztroskotání, při kterém Narváez utonul, se Vaca s 15 přeživšími zachránil na texaském pobřeží. Poté přes 8 let prozkoumával území Texasu a Mexika, žil s Indiány, byl i jejich medicinmanem, občas ovšem také zajatcem. Po svém návratu byl roku 1641 jmenován guvernérem La Platy a následujícího roku se vydal na výpravu do brazilského vnitrozemí a při plavbě na vorech po řece Iguaçu objevil vodopády. Výprava poté dorazila až k Andám, ovšem po svém návratu byl obžalován svým zástupcem z příliš smířlivého postoje k Indiánům a poslán coby vězeň do Španělska, kde přes osvobozující rozsudek už zůstal.

    Garganta del Diablo je obrovská skalní podkova 72 m hluboká, do které se propadá hlavní rameno řeky. Vyhlídková terasa přímo na úrovni horní hrany propadu je pochopitelně hojně smáčena tříští, při focení je třeba jednak se nacpat na nějaké volné místo u zábradlí a počkat si na vhodnou chvíli, protože vodní spršky závisejí na měnícím se větru. Ale kupodivu to celkem jde, stav vody bude asi trochu nižší.  Monumentálnosti vodní masy padající do propasti skalního kotle a dále se valící mezi zamlženými zeleně porostlými skalními stěnami to ovšem nic neubírá. A v tom vroucím kotli kupodivu poletují hejna malých ptáků, občas někteří z nich dokonce zmizí ve vodní tříšti. Jak jsem později zjistil, jsou to rorýsi zavalití, kteří hnízdí na skalách za vodní stěnou vodopádů, kde jsou v bezpečí před luňáky a jinými ptačími dravci. Nemůžeme se od toho pohledu odtrhnout, ale přece jen musíme vyrazit zpět, a to docela rychle, abychom stihli plánovaný vlak, čekají nás totiž ještě dva vyhlídkové okruhy.

     Přijíždějící vlak vítají sbíhající se nosálové, někteří i naskočí do vagónků a svezou se s námi na zastávku Cataratas. Tady jsme se nějak navzájem poztráceli a u rozcestníku obou trailů, Horního a Dolního, trochu s Marcelou váháme. Orientační šipky totiž slibují 1,5 hodiny dolním okruhem a 2 hodiny horním, zatímco my máme na oba dva dohromady 2 hodiny, a to bychom na závěr rádi zabezpečili ve staničním bufetu aspoň to pivo, raději i něco k snědku. Nakonec se rozhodneme pro spodní okruh, stejně jako několik nás sledujících nosálů.

   Slezeme pralesem po schodech až skoro k řece, tady se setkáváme se zbytkem výpravy, který sestupoval po delší upravené cestě pro vozíčkáře. Michal s Jarkou ale chybí, jsou zřejmě někde vzadu, protože si šli koupit vodu. Vyrážíme tedy proti proudu řeky vzhůru k vodopádům, v dálce je už je vidět Ďáblův chřtán. Odskočíme si po schodech nahoru k  menšímu vodopádu pojmenovaném po objeviteli Álvar Núñez a pokračujeme dále. Za chvíli se už mezi palmami zjevuje onen fascinující pohled, sice už mockrát viděný na filmových záběrech či fotografiích (mě poprvé fascinovaly v cestopisu Hanzelky a Zikmunda), ovšem na vlastní oči je to přece jen něco jiného. Řeka je tu rozdělena do dvou ramen ostrovem San Martín, vpravo za ním se dolů valí mezi zelení porostlými skalami řada dvoupatrových kaskád, vlevo v dálce za ostrovem je vidět Ďáblův chřtán. Nejvýraznější vodopády mají svá jména, ten široký hned za ostrovem je San Martín. Na hladině řeky je vidět člun určený zřejmě k plavbě až pod vodopády. Michal koketoval s myšlenkou projet se na něm, ale je jasné, že z časových důvodů to nebude možné. Ostatně člun také žádnou činnost nevykazuje. Pokračujeme až do samé blízkosti prvního vodopádu Bossetti a užijeme si smočení jeho tříští a krásnou duhu pod ním. Koukáme také do korun okolních stromů, mohli by se tu vyskytovat tukani a papoušci, ale kromě jednoho většího poloskrytého ptáka zatím nic nevidíme. Zato na zemi je živěji, skupinku turistů poklidně sedících na obrubníku bleskurychle zvedl pěkný černobíle skvrnitý ještěr, který se jim začal hýbat pod zadky.

    Vracíme se horní větví okruhu kolem dvojitého Salto Dos Hermanas čili Dvě sestry a po schodech vylezeme nahoru. Čas avizovaný na směrovkách byl silně nadsazený, dolní okruh byl dlouhý 1700 metrů a my jsme ho zvládli celkem v pohodě i se zastávkami za 45 minut, na horní s obdobnou délkou zbylo tedy času dost. Zase jdeme po dřevěných můstkách, které přemosťují jednotlivá ramena napájející vodopády. Trail kopíruje horní hranu vodopádů, takže nejdříve projdeme kolem Dvou sester a pak už se před námi otevře horní pohled na celou kaskádu. Následuje zrod vodopádu Bossetti s duhou a poté několik dalších až k finálnímu San Martín s pěknými výhledy na ostrov a brazilskou stranu, i na pokračování argentinské kaskády dále ke Chřtánu.

    Zpáteční trasa vede dál od hrany vodopádů, takže můžeme jít rychleji a když dojdeme na nádraží, máme ještě asi 25 minut času. Kiosek je ovšem zcela nacpaný a panuje tu docela zmatek, fronty jsou dvě. Zaujmeme místo v obou a uvidíme, kdo se dostane na řadu dřív. Nakonec se to povedlo mně a když už nakupuju tři piva a dva řízky v housce, na což by podle mé kalkulace měl zbytek pesos tak akorát stačit, objevuje se Jarka a chce taky dvě piva – šli horním okruhem a Michal ještě běžel dolů aspoň zdálky nakouknout na výhled ze spodního. Takže platíme v obou měnách, ale prodavačka to celkem hravě zvládne, nejspíš je na něco podobného zvyklá.  Sedáme si venku u stolu, že se najíme, ale není to tak jednoduché – naproti sedící návštěvnice mi varovně ukazuje mezerou mezi prkny stolu a opravdu, do škvíry se cpe čenichající nosálí tlama. Takže nám nezbývá nic jiného než se uchýlit do velké protinosálí klece, která je zde za tímto účelem zřízena – je to takové ZOO naruby. Brzy ovšem náš oběd přeruší hromadný úprk nosálů, hladově čenichajících zvenku kolem mříží, ke kolejím, což neklamně signalizuje příjezd vlaku. Takže musíme stolování ukončit a rychle se přemístit na perón, abychom chytli nějaké místo. Povedlo se to, a tak si konečně mohu užít trochu v klidu aspoň toho piva, s výhledem na kolem ubíhající krajinu.

    Před vstupem do parku už čeká náš řidič, nastoupíme a vracíme se do Brazílie – tentokrát proběhla hraniční kontrola naštěstí bleskurychle.  Přejedeme most přes Rio Iguaçu a za chvíli vystupujeme u vstupu do brazilské části parku, kde platíme vstupné a nastupujeme do místního otevřeného autobusu, který nás asi za 20 minut vyklopí u první vyhlídky – cestou pralesní silnicí jsem zahlédl několik kroužících i posedávajících dravých karančat a černobílého varana známého už z argentinské strany.

     Vodopády na argentinské straně tady vidíme z dálky, ale jak pomalu postupujeme po stezce proti proudu, klesáme a začínáme se přibližovat k ostrovu San Martín, naskýtají se nové scenérie – skupina vodopádů nazvaných Tři mušketýři, hned vedle pro změnu dva mušketýři, dole na břehu řeky si na písečných výspách suší křídla hejna kondorů havranovitých. Vpředu už vidíme bouřící kotel Ďáblova chřtánu a dole pod námi se táhnou visuté chodníky vedoucí přes terasu mezi jednotlivými stupni vodopádů. Jarka by tu nejraději zůstala a počkala si, až se budeme vracet, ale má smůlu, vracet se budeme jinudy. Ale zároveň i štěstí, protože pohled z můstků, jak dolů po proudu, tak dopředu do Ďáblova chřtánu a na poměrně blízké postranní vodopády ozdobené ukázkovou duhou je opravdu nezapomenutelný. Takže se tu ještě několikrát zvěčníme, jak na můstku, tak na vyhlídce u vodopádu Florian. A nahoru dokonce vyjedeme výtahem. Poslední pohled na labyrint ostrůvků nad vodopády i s  bílou volavkou, a to už je opravdu konec a my se vracíme se k autobusu.

    Večeře v osvědčené včerejší restauraci s  Marcelou, Michalem, Bárou a pivními torres je příjemnou tečkou za tím výjimečným dnem.   

 

 

29.9.2019. Foz do Iguaçu – přehrada Itaipú – São Paulo -  Campo Grande.parana matto

   Jednu z předpokládaných špiček zájezdu, vodopády Iguaçu, máme za sebou, dnes tedy zbývá navštívit údajně druhý div této lokality, přehradu Itaipú na řece Paraná, prý nejmohutnější vodní dílo světa. Jelikož to není daleko, pojedeme místními autobusy. Jejich zastávka je od nás kousek z kopce, čekání si krátíme sledováním maratónců obého pohlaví a věku spíše vyššího, ploužících se ve vedru vzhůru kolem nás. První autobus je tu za chvíli, doveze nás na přestupní stanici, kde chvíli zmateně pátráme po dalším spoji, než se nás ujme místní showman, zřejmě fungující jako samozvaný dozorčí stanice – ale navede nás správně, takže asi po půlhodině jízdy vystupujeme u vstupu přehradního areálu. Napřed ovšem platíme vstupné, asi 42 realů, což je docela dost – vodopády stály asi 70. Pak zhlédneme naštěstí docela krátký dokumentární film o vzniku přehrady, nesený v silně budovatelském duchu, ovšem v klasickém formátu roztaženém na širokoúhlé plátno. Poté pokračujeme k stanovišti autobusů, které nás mají dovézt k přehradě. Ale hned tak to nebude – klasická klikatící se fronta jak na letišti je docela dlouhá. A moresy tu mají také letištní, musíme absolvovat prohlídku batůžků, která hned Michala připraví o pivo – prý mu ho posléze vrátí. Naštěstí přede mnou stojící Bára bystře pochopila, že jsem na tom podobně, takže personál zaměstnala svým laptopem a další elektronikou, takže mně už jen nakvašeně dali najevo, abych urychleně postoupil dále. Fronta se pomalu posouvá, jak přijíždějí jednotlivé busy. Jediným rozptýlením je pozorování jednotky paraguayského důstojnictva za námi, hraniční přehrada Itaipú je totiž společným dílem Brazílie a Paraguaye. Asi po půlhodině konečně nalézáme do dvoupatrového otevřeného vyhlídkového busu a vyrážíme.

    Po chvilce jízdy kolem řeky, na jejímž břehu se vyhřívá několik vzdálených kapybar, vystupujeme pod přehradní hrází. No co k tomu říci – zkrátka přehrada, sice dlouhá a poměrně vysoká, ale přece jen přehrada. Takže po chvíli jedeme dále, projedeme pod hrází na druhý břeh řeky Paraná, takže se na chvíli octneme na paraguayském území, což je pro mě asi nejzajímavější moment, a poté vyjedeme nahoru a pokračujeme po přehradní hrázi. Očekával bych, že nám ve středu hráze zastaví a vypustí ven, protože teprve odtud vyniká ten mohutný přepad, ale ač tu menší auta stojí a turisté se venku kochají, my jedeme dál. A jelikož sedíme na straně obrácené k jezeru,po kterém občas projede nějaký parník,nic moc z toho pochopitelně nemáme. Na konci hráze zastavíme u restaurantu s výhledem na červenou vodu u břehu přehradního jezera, tak si tady aspoň v klidu můžeme vypít naše ilegální pivo a další už legální přikoupit. A pak už nás čeká jen návrat, navíc ještě s jedním přestupem – a Michalovi pivo pochopitelně nevrátili.

     Zpáteční autobus, na který čekáme docela dlouho, nás odveze opět na přestupní stanici stále ovládanou dozorčím – náš dojem, že jde o samozvance, byl zřejmě mylný. Dokonce vyzývá v autobusech mladší, aby uvolnili místo starším, což je celkem zbytečné, oni to ti mladší už většinou udělali o své vlastní vůli.

   U naší oblíbené restaurace nás ovšem čeká nepříjemné zklamání, neboť je zavřená. V okolních podnicích sice nabízejí různé bufety, ale nakonec se vždy ukáže, že jsou také zavřeny. Nakonec jsme se uchytili u nás na rohu v takové spíše kavárně. Personál kupodivu naše objednávky stihl včas – my jsme si dali dohromady výtečné tacos, 6 kousků a tři druhy - máme totiž docela honičku, odpoledne nás čeká přelet do Campo Grande ve státu Matto Grosso, opět přes São Paulo.

    Jízda na letiště linkovým autobusem je tedy docela zážitek. Bára předpokládala, že nás s veškerou bagáží vpustí prostředními dveřmi, a ona to vepředu zaplatí. Ovšem tento plán je osádce autobusu zcela cizí – musíme se narvaným autobusem i s kufry prodrat turniketem a pak se nějak někam vmáčknout – kufry většinou skončí někde úplně jinde. Není divu, že je autobus tak narvaný – letiště totiž leží na cestě k vodopádům, které už jsou po konci maratónu odpoledne evidentně otevřené.

    Konečně asi po půlhodině vystupujeme před letištěm a i rozptýlenou bagáž dáme nakonec šťastně dohromady. První let trvá už známých 80 minut, opět s oblíbenými sušenkami.  V São Paulu máme skoro 2 hodiny čas, tak si dáme pizzu a pivo, další let totiž trvá skoro 2 hodiny, takže v Campo Grande budeme i přes ušetření jedné hodiny vzhledem k časovému posunu až ve 21,30, takže s večeří se už moc počítat nedá.

     Na cílovém letišti už čeká busík, v našem hotelu jsme kolem desáté – pivo ale v recepci naštěstí mají.

 

30.9.2019. Campo Grande – Miranda – Passo da Lontra – São João.matto

      Tak tedy dnešní snídaně předčila všechna očekávání. Paštiky, saláty, obložené chlebíčky, několik druhů dortů – pochopitelně ani nezvládneme všechny ty dobroty okoštovat. Velká škoda, že zrovna o tuto snídani za tři dny po návratu sem přijdeme kvůli brzkému odletu do Brasilie – dnes jsme si to ale užili. Je to také zapotřebí, čeká nás totiž dlouhý přesun do oblasti největšího světového mokřadu Pantanalu. Já se přes ujišťování, že za chvíli zastavíme v nějakém supermarketu, zásobím i dvěma plechovkami hotelového Skolu.

    A dobře jsem udělal, ona ta chvíle přichází až asi po třech hodinách jízdy včerejším busíkem, převážně rovinatou krajinou občas ozvláštněnou rudými skalnatými vrcholky. Ona zastávka je v městě Miranda, kde si zajdeme do bufetu, kde se platí podle váhy naložených pokrmů – ani moc neutratíme, protože jsme ještě docela plni. V supermarketu dokoupíme pitné zásoby a pokračujeme dále na východ směrem k bolivijským hranicím. Že se blížíme k Bolívii, je znát i na vizáži místních obyvatel, jsou totiž docela indiánští.

   Asi za další hodinu jízdy končí zpevněná silnice a další postup je rázem značně pomalejší a silně rozkodrcaný. Objevují se dopravní značky varující před zvěří a opravdu, za chvíli už nám přes cestu přeběhne první kapybara. A krátce nato dorážíme k pár barákům, což je místo zvané Passo da Lontra, východiště exkurzí do Pantanalu. Vykládáme zavazadla a po chvíli se už vítáme s naším pantanalským průvodcem, sporým míšencem ozdobeným knírkem, kloboukem, mačetou a nezbytným kloboukem. Jmenuje se Alex a Bára ho zná už z minulých výprav a má s ním prý velmi dobré zkušenosti.

   Naši bagáž tu na pár hodin necháme, napřed nás totiž čeká lodní vyjížďka. Po mostě s poněkud záhadnými kolejemi odnikud nikam přejdeme přes první mokřad, na jehož břehu se vyvaluje několik kapybar, a ve vodě se chladí další. Na druhém břehu nás pro změnu vítá leguán, pár dravců a na břehu řeky Mirandy zase kormoráni – a také bufet s Brahmou.  Obsadíme připravenou loďku akorát pro nás, Alex zasedne vzadu k motoru a kormidlu, a vyrážíme. Hned na nejbližší písčině se promenují krásné volavky a posedávají kormoráni, při další plavbě každou chvíli vzlétnou z houští na břehu elegantní ptáci, něco mezi kormoránem a volavkou – jde o anhingu americkou. Pod keři na březích pobíhají bažanti a objevují se také krásní malí ledňáčci, Brazilci jim říkají martim pescador. Občas narazíme na různé dravce, a konečně také něco z říše savců a sice kapybary, a těch je tu opravdu hodně. Jen na ty kajmany zatím máme smůlu. Přistaneme u malé písečné výspy, řeka zve k  zanoření. Kupodivu na to slyší jen naše čtveřice a Jája, ostatní se do vody neodvažují, možná se obávají piraň. Jisté nebezpečí tu asi bude, ale vzhledem k tomu, že se řídíme Bářiným pokynem stále se hýbat, dopadá naše koupel šťastně. A navíc se na nás přiletěl podívat z protějšího břehu i mohutný čáp jabiru, erbovní pták Pantanalu.

   Plujeme dál, kapybar přibývá, jak ve vodě, tak na jílovitých březích. V korunách stromů se občas mihnou opice. Na soutoku Mirandy a Červené řeky potkáváme dokonce sedmičlennou kapybaří rodinku. Tady obracíme a plujeme nazpět v krásném západu slunce. Plavba trvala skoro tři hodiny, Alex se opravdu snažil ukázat nám toho co nejvíc hned první den.

   Po přistání už nás očekává otevřený náklaďáček s lavicemi na korbě, který nás má dovézt závěrečných asi 20 km k naší cílové fazendě São João. O místo na korbě se dělíme s partou mladých, převážně dámského pohlaví, kteří ještě mají zájem zastavit ve vedlejší fazendě a koupit si tam cachaçu. Což se sice povede, ale naše vozidlo už potom nenastartuje. Takže všichni ven, je třeba ho roztlačit, a to pomůže. Takže zase vylezeme nahoru a vyrážíme na kymácivou noční cestu. A abychom si kromě dramatického přejíždění mnoha podezřele vypadajících mostů užili té pravé brazilské romantiky, obzor na levé straně je lemován rudě ozářeným dýmem, evidentně z nějakého rozsáhlého požáru, protože nás provází skoro celou cestu. Cizojazyčná omladina se tím očividně nenechá rozhodit a vesele švitoří, kterážto činnost je v cíli komentována Lubošovým komentářem: „Járy je mi ale skutečně líto, ten seděl uprostřed toho děsného žvanění, o čem ty krávy můžou takovou dobu kecat?!“, na což Jára opáčí souhlasným lakonickým „No jo, takový krávy se hned tak nevidí“. Zdá se, že část naší výpravy má opravdu ve všem jasno.

    V  kruhové jídelně nás už čeká večeře, samoobslužný výběr z různých ryb, masa, rýže, hranolků, zeleniny, melounů, ananasů a také podivné moučky, která mi připomíná strouhanku. Jarce na rozdíl ode mě chutná a sděluje nám, že se to nazývá farofa a pochází z rozemletých hlíz kasavy neboli manioku. Na vedlejším stole jsou zase zeleninové saláty a sladké džemy – ty jsou ale opravdu echt sladké. Korpulentní dáma u okýnka vydává plechovkový Skol, třetinka za 5. A večer zakončíme s caipirinhou před našimi bungalovy s vlastní koupelnou (spíme po dvou, ale v tom našem je ještě jedna postel a dokonce ještě palanda) a záchodem, což je neslibovaný a tím pádem nečekaný komfort.   

 

1.10.2019. São João.matto

    Teprve za denního světla si uděláme představu o celém areálu fazendy či pousady. Kromě křídla s našimi pokojíky a jídelny postavené kolem palmy v jejím středu je tu otevřený altán se zavěšenými hamakami a hlavně stání pro koně – fazenda je v podstatě takový ranč obklopený loukami a mokřady, ve kterých se vyvaluje stádečko kapybar. A právě projížďka na koních je na programu na osmou ranní hned po snídani. Já s Marcelou a Jarka se ale této kratochvíle raději nezúčastníme – v životě jsem na koni neseděl a Marcelina občas nezvládnutá rovnováha také není nejlepším doporučením. Jdeme se tedy na odjezd kavalerie alespoň podívat. Všichni jezdci jsou opatřeni helmami - posléze se dozvídáme, že když vyzvedávali další návštěvníky, jeden z nich v jezdeckých kalhotách a stetsonu považoval helmu za takovou pohanu, že se rozlítil tak, že s nimi odmítl jet a na svou přítelkyni křičel, ať také sesedne.

   My si tedy místo jezdecké kratochvíle dáme ranní pivko a v půl desáté vyrážíme na obhlídku okolí. Hned za branou fazendy roste mohutný strom, z jehož koruny se rozléhá podrážděný ptačí křik. Sídlí tu kolonie neustále se hašteřících velkých modrých papoušků, jde o vzácné ary hyacintové. Pokračujeme dál po cestě, po které jsme včera přijeli, která se vine mezi mokřady, v kterých čvachtají různí brodiví ptáci – čejky, kachny, bílé volavky, černí i šedobíle kropenatí ibisové, a mezi nimi se proplétají drobnější hnědí ptáci pobíhajících po listech vodních rostlin, místní jim pro tuto schopnost říkají „kristusek“. Docházíme k lesíku, na jehož okraji poletují hejna nějakého hmyzu – Jarka to otáčí, jednak je hrozné vedro, ale asi také proto, že jsme byli varováni před nebezpečnými divokými vosami či včelami, Alex je považuje za největší riziko Pantanalu i přes to, že tu žijí i jaguáři, jeden jim prý minulý týden potrhal tele.

   My s Marcelou pokračujeme lesíkem dál a raději se držíme vprostřed cesty, vosy sídlí v korunách stromů. Odměnou je nám další parta velkých papoušků, tentokrát jde o krásné červenomodrozelené ary zelenokřídlé. O kus dál zahlédneme prvního tukana a dalšího papouška, tentokrát jasně zeleného. Napojujeme se na hlavní cestu, po které jsme včera přijeli, každou chvíli po ní v oblacích prachu prohučí nějaký kamion. Snažíme se v jezírkách kolem cesty a pod mostky objevit kajmany, ale zatím nemáme štěstí. S ptáky je to lepší, zpovzdálí nás ostražitě pozoruje na kůlu sedící dravec, snad káně černohrdlá.

   Kolem poledne začíná být vedro zcela nesnesitelné, takže se vracíme do fazendy na pivo. Kavalerie se právě vrací, Michal je silně frustrován, v závěru ho předjel Jára. Ten je zřejmě pod vlivem tohoto úspěchu v nečekaně štědré náladě a nabízí doutníky, čemuž neodolám. Doutník je poněkud kónického tvaru, zapaluji širší konec – a jsem za blbce, zákeřné cigáro mělo filtr právě tam.

    Jdeme na oběd – v podobném duchu jako večeře, chutná nám to. A pak máme do čtyř hodin volno, polední vedro vyžaduje odpovídající siestu ve stínu na verandičce před bungalovy ve společnosti malých zelených papoušků, občas se přilétne podívat i dravé carančo. Skol a caipirinha nemohou chybět.

    Ve čtyři roztlačíme včerejší vozidlo, takže nastartuje. Nalezeme na korbu (tentokrát jen naše sestava) a vyrážíme. Hned u prvního mokřadu s ibisy a volavkami Alex objevuje mladého kajmana. Dojedeme na křižovatku s hlavní cestu a vyrážíme na opačnou stranu než jsme šli ráno. Řidič zastavuje u každého mokřadu, na přání i couvá – a lovy beze zbraní jsou opravdu bohaté. Volavky,kormoráni, anhingy, karanča i jiní dravci, kajmani – ač ukazují jen vršek hlavy a část hřbetu, působí už dospěle. Pochopitelně nesmějí chybět kapybary, ale asi nejpůsobivější jsou krásní tukani. Na břehu jedné tůně leží jeden zdechlý kajman, kolem už se k hostině slétají kondoři havranovití.

    Slunce už je docela nízko, takže otáčíme, ale vyjížďka ještě nekončí, čeká nás totiž lov piraní. Za chvíli zastavíme a slézáme houštím k rozsáhlejší laguně, zouváme se – bylo doporučeno nechat si ponožky, já s Marcelou jsme se vybavili botami do vody a já dokonce návleky, což už ale byl nesmysl. Alex vydává klackovité udice a nabodává maso na háčky. Rybolovu se účastní polovina z nás, ostatní se nudí na břehu.

    Lezeme do vody, ovšem abychom se trochu rozprostřeli a neskončili s háčkem někoho jiného třeba v uchu, je třeba jít trochu dál, a to už se dostaneme do daleko větší hloubky, než jsme čekali, já na jednom místě zapadl až po pás. Naštěstí piraně nás zatím ignorují, ovšem o návnady jeví zájem okamžitě. A ze začátku jsou velmi úspěšné, každou chvíli se musíme vracet k Alexovi pro další kus masa na háček. Ale naše chvíle přijde, první záseky jsou tu a další úspěšně přibývají. Ovšem mě a Marcely se to netýká, sice jsme několikrát měli kořist na háčku, ale nad hladinou se vždy nějak vysmekla. Ale Bára a Jarka, a hlavně Michal a Hana, kteří ulovili každý po třech kouscích, se přičinili o celkový úlovek 10 piraní. Tma a blížící se kajmaní oči na hladině lov ukončují. Alex sice tvrdí, že se nás kajman bojí, ale proč potom pluje k nám… Zmáčení lezeme na korbu a vyrážíme zpět, suchý Jára mumlá něco v tom smyslu, že je „pekelně nasratý“.

    K večeři máme piraně na přilepšenou, já si ale vybral pěkně kostnatou. A potom zájemce čeká ještě noční výpad do džungle za pavouky, já s Marcelou a Jarkou jsme ale dali přednost caipirinhám na zápraží.

 

2.10.2019. São João – Passo da Lontra – Miranda – Campo Grande.matto

    Ráno je kupodivu zataženo, což se ale na procházku po okolí docela hodí. Vyrážíme na opačnou stranu než včera, kolem mokřadů a přes pastviny s  hájky palem a fialově kvetoucími stromy, jejichž koruny jsou opět plné hašteřících se papoušků hyacintových. A tukani tu také nesmí chybět. V období dešťů je tu prý souvislá vodní plocha, takže se tu místní musí pohybovat na koních. Procházíme palmovým lesíkem, Alex se každou chvíli zastavuje, občas něco mačetou usekne a seznamuje nás s různými botanickými zvláštnostmi – největší úspěch ovšem měl, když z mačetou odťatého výrůstku jednoho stromu vytáhl takový malý vánoční stromeček i s květináčem. Zastavíme se u kostry kapybary, možná stržené jaguárem. Ten prý útočí zezadu, takže při další cestě, kdy jsem kvůli focení poslední, se občas nervózně otáčím za sebe. Ale jaguáří atak se dnes nekoná, a tak největší drama výpravy spočívá v obklíčení zvědavým stádem skotu – některé krávy mají zvláštní dozadu zatočené rohy.

    Po návratu nás už čeká oběd – do jídelny přebíháme v docela silném dešti. A pak čekáme při pivku na naše oblíbené vozidlo, které nás má dopravit do Passo da Lontra, kde nás vyzvedne náš busík a odveze nás zpět do Campo Grande. Ale ještě před nasednutím jsme na závěr pantanalského pobytu odměněni dvěma výstavními exempláři černých kajmanů, kteří se usadili u mokřadu hned na kraji fazendy. Zřejmě jsou nasyceni a vychutnávají si siestu, před nimi pobíhající slepice nejeví sebemenší respekt.

    Déšť mezitím trochu polevil, ale jízda na otevřené korbě jen nedokonale kryté plátěnou střechou nahoře je pro osazenstvo na návětrné straně, což je hlavně Luboš a Vlasta, asi poněkud nepříjemná – ale vzhledem k tomu, že jedeme sami, aspoň je neobtěžuje kafrání nějakých krav. Ostatně ten déšť za chvíli skončil a dále už nám cestu ozvláštňují jen houpance na rigolech – Luboš je očividně velmi nespokojen.

   Asi za hodinu dorážíme v závěsu s  Alexem na motorce do Passo da Lontra.  Náš odvoz tu ještě není, máme tedy čas zajít si přes most k  bufáči u řeky a tady v klidu při Brahmě relaxovat a připravovat se na další dlouhou a úmornou jízdu. A jelikož na podobných cestách bývá zvykem místní průvodce nějak finančně ocenit, domlouváme se, jak to udělat. Bára zatím nic neorganizovala a my to ani nebudeme iniciovat, protože máme silné podezření, že kromě naší čtveřice a Jáji, která je očividně zkušená cestovatelka a už se na tuto záležitost předtím vyptávala, nebude zbytek výpravy mrhat svými penězi na takovou podružnost. Takže Alexe odměníme individuálně.

    Přichází Bára, náš busík je tu. Vracíme se přes most a všimneme si, že skupinka jiných cestovatelů ukazuje na něco dole na trávě pod mostkem. A opravdu, po trávě se tam plazí minimálně dvoumetrový had, podle hnědých skvrn na těle nepochybně anakonda, i když zřejmě ještě mladá – opravdu pěkná tečka za naší návštěvou Pantanalu. 

    Loučíme se s Alexem, předáme mu drobný obolus (náš předpoklad ohledně ostatních byl správný), nakládáme zavazadla a vyrážíme. Stavíme opět v Mirandě, já s Marcelou jsme ještě docela nasycení, tak si koupíme v mercadu jen pár tacos a Brahmu, což zkonzumujeme na parkovišti během čekání na zbytek výpravy, který se šel najíst do bufetu. A pak už pokračujeme dál, ještě skoro tři hodiny až do našeho předchozího hotelu v Campo Grande, toho s tou dobrou snídaní, kterou bohužel neužijeme, neboť musíme kvůli rannímu odletu do Brasilie v 4,35 vstávat už někdy po druhé.

 

3.10.2019. Campo Grande – Brasilia – Manaus.mattobrasiliaamazonas

    Moc jsme se tedy nevyspali a někteří asi ještě hůře, protože ještě v noci dorazila z Prahy zpráva, že zemřel Karel Gott a podle ranní či spíše popůlnoční nálady části výpravy to vypadá, že tato událost zastíní i takovou tragédii, jako je dnešní zmeškaná snídaně.

   Let do Brasilie, nejen hlavního města Brazílie, ale též svazového státu Distrito Federal, trvá něco přes hodinu a půl, ale vzhledem k tomu, že letíme na východ a vracíme se časového pásma, které jsme opustili před 3 dny, ručičky poskočí o hodinu více. Ti, kteří sedí na pravé straně, ke kterým ovšem nepatříme, se mohou před přistáním těšit z výhledu na zvláštní urbanistické rozvržení města ve tvaru letícího ptáka. Brasilia byla vybudována v 60. letech 20.století v naprosté pustině – k nejbližšímu nádraží nebo asfaltové silnici to byly stovky kilometrů. O její vznik se nejvíce zasloužil tehdejší populární president s českými kořeny Juscelino Kubitshcek de Oliveira a výstavbou byli pověřeni urbanista Lúcio Costa a brazilský architekt Oscar Niemeyer, žák slavného Le Corbusiera. V současné době zde žije 2 milióny obyvatel.

    Jakmile vylezeme z letištní budovy, už se k nám hlásí řidič, který nás dnes bude celý den provázet – večer totiž zase letíme dál, do Manausu v Amazonii. Vzhledem k tomu, že v letadle jsme pochopitelně byli obslouženi jen obligátními sušenkami, dávám návrh zastavit se někde na snídani, což se setkává většinou s příznivým ohlasem, ovšem architekt Jára se hned chopí příležitosti předvést nám, co jsme to za přízemní hovada: „Takže napřed žrádlo a teprve potom baráky?!“  Vzhledem k tomu, že si na dvě chybějící ranní žrádla hodlá stěžovat, působí to docela paradoxně. Ale podpory se tentokrát nedočkal ani u svých blízkých, takže žrádlo vítězí a za chvíli stavíme v příjemné lahůdkopekárně, s posezením ve stínu na zahrádce - je teprve 8 hodin, ale vedro už se hlásí. Během snídaně se k nám česky hlásí sympatický starší pán a z rozhovoru s ním vyplývá, že je zde členem místního orchestru. Na to, že Československo opustil někdy na začátku 70.let, mluví plynou češtinou zcela bez přízvuku.

    Jsme po snídani a konečně můžou přijít na řadu ty baráky. Nejdříve stavíme v u Niemeyerovy Igrejinha Nossa Senhora de Fátima, vzdušné moderní kaple v pěkném parčíku, dalším cílem je salesiánský kostel Santuária Dom Bosco, mohutná hranatá stavba připomínající spíše nějaké muzeum moderního umění – ale interiér, modře osvětlený množstvím vysokých oken, kterých si člověk z venku ani nevšimne, působí docela magicky. A taky tu mají záchody, což není k zahození. Pokračujeme k hlavní ose města, mírně se svažujícímu několik kilometrů dlouhému travnatému pásu zvanému Eixo Monumental, Monumentální osa, na kterém nebo v jeho okolí se se nacházejí vládní budovy, ministerstva a další reprezentativní stavby, nejvyhlášenější Niemeyerovy realizace najdeme právě tady. Při pohledu na mapu tvoří Eixo Monumental páteř onoho obřího brasilského ptáka. Začínáme nahoře, u Niemeyerovy stavby Memorial dos Povos Indigenas, čili muzea indiánských národů. Uvnitř budovy v patře procházíme kolem rozličných artefaktů indiánského života, je tu také plno pěkných fotografií rozličných amazonských kmenů. Ale aspoň mě nejvíc oslovilo nádvoří, symbolicky zobrazující jednotlivé národnosti původních brazilských obyvatel, a když přistoupíte blíže k labyrintu kůlů, slyšíte mystické šeptání možná už ztracených jazyků podmalované tichou magickou hudbou…docela působivé.  Kousek nad muzeem vstoupíme dolů do vodou ohraničeného památníku zřejmě velmi populárního prezidenta Juscelina Kubitshceka (ve funkci 1956-1961) obecně tu známého coby JK – ty vodní bazény kolem staveb jsou zde velmi časté, v tom vedru působí docela osvěžujícím dojmem. Socha presidenta tyčící se na pylonu nad budovou je pojata poněkud budovatelsky s nataženou rukou ukazující k světlým zítřkům. Interiér polopodzemní budovy památníku kromě působivě osvíceného sarkofágu prezidenta nabízí i optimističtější zážitky - příjemnou vzpomínku na nezapomenutelná šedesátá léta, krásné limuzíny, prezidentovu pracovnu, fotografie JK s tehdejšími státníky včetně JFK  či umělci jako Luis Armstrong – jo, kde ty doby jsou... Sám Kubitschek se za vlády vojenské diktatury, která se dostala k moci roku 1964, musel uchýlit na několik let do exilu a po svém návratu zahynul roku 1976 při dopravní nehodě, stále ale trvá podezření, že šlo o atentát zinscenovaný juntou.  

  Zadním východem dojdeme k místu srazu pod křížem, označujícím nejvyšší bod města – Michal ho dosáhl, překonal při tom převýšení asi půl metru, ale v nastalém vedru je to výkon obdivuhodný. Čeká tu naše vozidlo, které nás napřed odveze k místu vojenských přehlídek, které má zřejmě ukázat, že i buzerplac se dát pojmout futuristicky, a poté kolem moderní buddhistické svatyně nás sveze po Ose kus dolů. Ona totiž Brasilia byla navržena s vidinou, že se tu už pěšky chodit nebude, veškerá přeprava se bude dít mobilně. Takže tu také nejsou žádné altánky k posezení, kavárničky či hospůdky, které by se tu v tom vedru opravdu šikly. V okolních čtvrtích možná něco bude, ale vzhledem k tomu, že připomínají nejspíš malešické sídliště, moc nás nelákají. Na té vyprahlé Ose narážíme akorát na prodavače vody, kteří nás okamžitě vyhmátnou a ve svém podnikatelském záměru se ani zmýlit nemohou, je už snad 40.

    Projdeme kolem Niemayerovy Národní knihovny a podíváme se do kupolovitého Národního musea, což je ale spíš výstavní síň moderního umění – mně nejvíc zaujalo výtvarné dílo spočívající ve filmovém plátně, na němž rozvážně šplhal po stromě lenochod. Dalo se tu pohodlně usadit a poměrně v chládku příjemně pospávat, což asi také bylo hlavním záměrem výtvarníka. Ale holt nás čekají další baráky, takže musíme pokračovat. A hned z rampy u muzea vidíme za křižovatkou ten nejslavnější, Niemeyerovu Metropolitní katedrálu Nossa Senhora Aparecida, postavenou na místě, kde došlo roku 1960 k inauguraci města. Přejdeme silnici po jednom z mála přechodů pro chodce a kolem nápadité zvonice dojdeme ke katedrále postavené ve tvaru obráceného kalicha a na něm vztyčené trnové koruny – kruhová stavba je též obkroužena vodním příkopem. Vnitřek katedrály s anděly vznášejícími se nahoře v kupoli je prozářený barevnými skleněnými okny a vyznačuje se jednou akustickou zvláštností – když něco normálním hlasem řekneme co nejblíže u stěny, je to slyšet i u stěny na protější straně.

     Kousek pod katedrálou se nachází Praça dos Tręs Poderes, tedy Náměstí tří mocí, prezidenta, kongresu a soudu, jemuž vévodí opět za vodním bazénem Niemeyerův Congresso Nacional, přízemní prosklená budova se dvěma velkými mísami na střeše, z nichž ta menší obrácená je sídlo senátu a ta druhá větší sídlo sněmovny reprezentantů. Za tímto komplexem se tyčí dva propojené mrakodrapy, zatímco ulici před ním zdobí vlajky všech 27 brazilských svazových států.

    Je už dost po poledni, vedro vrcholí, je nejvyšší čas na polední žrádlo, ani Jára neprotestuje. Autobus nás doveze do živého bufetu s bohatým výběrem, kde se opět platí podle váhy, ale když přesáhnete 21 realů, už je to sněz co můžeš – což se nám hravě povede. Pivo tu mají taky, takže spokojenost.

    Po obědě jedeme znova na Osu, ale už je to taková trochu křeč. Vedro je úmorné, takže se držím ve stínu a moc už Báru ani neposlouchám. Z letargie mě trochu probudí až střídání stráží oděných v historických kostýmech na schodech Palácio do Planalto čili presidentské kanceláře, další Niemeyerovy realizace. Návštěvu dalšího objektu, podzemního Espaço Lucio Costa, věnovaného hlavnímu urbanistovi metropole, už odzívám na lavici. Přijímám tedy s povděkem, že po zastavení u gigantického pomníku politika Tancreda Nevese jdeme k našemu busu a jedeme dál, tentokrát už naštěstí pryč z centra. Projedeme přes vzdušný most JK, který překlenuje zátoku k městu přilehlého jezera, a pak ještě zastavíme před Palácio da Alvorada, což je oficiální prezidentova rezidence. Údajně nejlepší Niemeyerova stavba mně tedy z dálky připomíná spíše plavecký stadion.

   Dost bylo baráků, chce to trochu pohody. A dvě hodiny volna, které si můžeme užít v parku na břehu jezera, nám přijdou velmi vhod. Hospod je tu povícero, což je malér, protože se nemůžeme rozhodnout, do které zapadneme. A nakonec jsme si vybrali docela blbě – mají tu sice točené pivo, ale než přinutíme personál v poloprázdném podniku, aby se nám věnoval, dá to docela práci. A navíc 0,4 l stojí 12 realů a vzhledem k tomu, že si k tomu ještě účtují přirážku, vyjde to na 15. Takže ho do sebe rychle hodíme a vyrážíme k pobřežní promenádě, kde mě zaujal malý kiosk sice jen s třetinkovými plechovkami, ale za 7 realů. Dámská část si může dát zmrzlinu, takže to tu jde.

   Před odletem do Manausu zajedeme na večeři či na nákupy do velkého obchodního centra. Chvíli to trvá, než se v jídelním patře s mnoha stánky zorientujeme, ale nakonec to dobře dopadlo. Dáváme si oblíbené tacos a dokonce objevujeme stánek s točeným a po poněkud problematickém hovoru z výčepním přece jen na závěr vítězíme – dvojnásobná dávka je se slevou, což nám víc než vyhovuje. Je tu i směnárna, což by možná nebylo od věci, protože v Manausu Bára měnit nedoporučuje, ale nakonec se dohodneme s Michalem, že si od něj něco půjčíme, zatím má prý dost.

     Když krátce před 21.hodinou sedíme před startem v letadle všichni blízko sebe, rozproudí se debata, jak na nás hlavní město Brazílie zapůsobilo. Názory jsou spíše rezervované, většina považuje vznik takovýchto umělých měst za slepou uličku. Když se ale Jája odvážila optat se na architektonický názor zatím mlčícího Járy, vstoupila tím na hodně tenký led. Jeho odpověď: „Je pod mou úroveň se s vámi o tom bavit“ další debatu pochopitelně zmrazila a nasadila laťku asi nejvýš co to jde.

    Tříhodinový let do Manausu, hlavního města státu Amazonas, je zatím nejdelší, však nás taky zásobili dvojnásobnou dávkou sušenek. Přestože díky opětnému překročení časového pásma je na hodinkách o hodinu méně, do hotelu dojedeme kolem půlnoci. V recepci si koupíme pár plechovek Brahmy a rychle zaléháme – opravdu to byl hard day´s night.

 

4.10.2019.  Manaus.amazonas

     Snídáme přímo u okna s výhledem na ulici, a tak si nemůžeme nevšimnout, že venku to nějak temní. A za chvíli už pěkně leje, takže odchod na prohlídku města se odkládá.  Asi po hodině se počasí naštěstí zklidní a my můžeme vyrazit – pěšky, náš hotel Do Largo je totiž docela blízko centra. První zastávkou je nejslavnější objekt a přímo symbol Manausu, Teatro Amazonas neboli Opera, dokončeno roku 1896 v době vrcholícího kaučukového boomu – poté, co byly sazenice kaučukovníku propašovány do východní Asie s levnější pracovní silou, tato zlatá éra rychle pominula. Majestátní růžovobílá stavba s obrovskou kupolí posázenou zelenými a žlutými dlaždičkami vytvářejícími variace na brazilskou vlajku je skutečně monumentální. Bára vypočítává všechny materiály z rozličných koutů světa, které byly na stavbě použity, nejzajímavější mi ovšem připadají gumové chodníky kolem budovy, které měly tlumit zvuk koňských kopyt okolo projíždějících jezdců, který by mohl návštěvníky Opery rušit.

   Jdeme na prohlídku interiéru – zájemců je dnes hodně, zařadí nás tedy do jedné početné skupiny a vyrážíme vedeni mladou ráznou průvodkyní. Vstoupíme do monumentálního hlediště se čtyřposchoďovými balkóny – čtyři na stropě namalované věže sbíhající se vzhůru mají prý vyvolat dojem, že se nacházíte přímo pod Eiffelovkou. Na chvíli se usadíme v předních řadách hned nad orchestrem a sledujeme dění na jevišti. Zrovna probíhá zkouška jakéhosi mládežnického souboru. Jelikož se sem ale už hrne další skupina, musíme pokračovat dále do vyšších pater. Okusíme si pohled z lóží a projdeme několika dalšími místnostmi, různými šatnami či zrcadlovým sálem – výklad průvodkyně je docela dlouhý a jistě by byl ještě delším, kdyby naštěstí nebyl limitován příchodem dalších skupin, které nás nutí posouvat se dále.

    Máme to za sebou a venku se ještě projdeme po náměstí Praça São Sebastião vydlážděném šedobílými vlnovkami – opravdu máte pocit, že jdete po nějaké zvlněné ploše. Uprostřed náměstí stojí vysoké sousoší znázorňující pět kontinentů a za náměstím je kostel sv. Sebastiana s jednou věží – to je tu časté, dvě věže prý znamenaly vyšší daně. A pak už sestupujeme kolem pěkné historické telefonní budky dolů k hlavní třídě Sete de Setembro, která nás dovede kolem spousty luxusních obchodů (jeden z nich je střežen hned čtyřmi velkými spícími psy) k  parku s  katedrálou zvanou všeobecně Igreja Matriz a poté už se octneme v trochu drsněji vypadající přístavní čtvrti – domy jsou hned ošuntělejší a místní obyvatelé rustikálnější.

    Manauský říční přístav je plný romantických amazonských patrových parníků – trochu připomínají ty mississippské, ale bez koles a komínů. A pro mě a zřejmě i pro většinu ostatních je ovšem novinkou, že se nenacházíme na břehu Amazonky, ale jejího přítoku Rio Negro, soutok obou řek je 10 km po proudu, zítra bychom ho měli navštívit. Ovšem šířka Rio Negro si s Amazonkou určitě nezadá, protější břeh není skoro vidět. A s tou Amazonkou je to taky trochu jinak, až teprve od tohoto soutoku je to opravdu Amazonka, výše ji Brazilci nazývají až k peruánským hranicím Rio Solimões. Pak je to pro Peruánce i pro nás už opět Rio Amazonas až do místa svého vzniku soutokem řek Marañón a Ucayali, ovšem na brazilských mapách si jméno Solimões podrží až do tohoto soutoku.

    Naproti přístavu je pěkná historická budova celnice z roku 1906 a hned vedle městská tržnice, jejíž litinovou secesní střechu navrhl prý Eiffel. Chvíli se motáme kolem spousty stánků, které nabízejí všechny možné potraviny, koření a byliny z džungle, indiánské čelenky, masky a jiné řemeslné výrobky. Hned vedle je i trh s rybami a o kousek dál s  ovocem a zeleninou, kterému dominují obrovské trsy banánů.

     Poté, co byla uspokojeny všechny nákupní požadavky, vracíme se zpět stejnou cestou a končíme za účelem oběda ve vyhlášené rybí restauraci hned pod Operou. Zatímco naše čtyřka se usadila na zahrádce, ostatní dali přednost krytému prvnímu patru. Po ranním nečasu už není ani památky, takže se musíme neustále trochu kolem stolu stěhovat, abychom byli ve stínu. Což o to, my bychom to přežili, ale pivo teplá docela rychle. Mají tu totiž točené, což v tomto rovníkovém pásmu není zrovna žádná výhra – ty podchlazené lahve by byly zřejmě vhodnější. K jídlu tu nabízejí speciality ze tří druhů ryb, které jsou na jídelním lístku namalované – zvolili jsme piraruku, která vypadala nejmajestátněji. Já s Marcelou jsme si dali klasický smažený filet s hranolky a pochopitelně horou zbytečné rýže, Jarka nějaké rolky a Michal rozhodně vyhrál se svým rybím špízem.

      Další bod v programu je návštěva supermercada, což se po chvíli hledání na hlavní třídě Sete de Setembro povedlo. Kromě piva nakupujeme též několik lahví vína, dnes večer i v dalších dnech se jistě v amazonské džungli budou hodit. Domlouváme se s Michalem a Jarkou, že si večer sedneme na krytou terasu vedle vchodu do hotelu. Ale počasí v Manausu je značně proměnlivé, za chvíli tu máme parádní bouřku, s lijákem, hromy a blesky a následným výpadkem elektřiny, jsme zkrátka v tropech. Jdu se tedy dolů podívat, jak to vypadá na té terásce. Náš pokoj je v 1.patře, takže pohrdám výtahem. Ovšem bohužel si nevšimnu, že z toho lijáku nateklo na podlahu a na schodiště kvantum vody, takže jakmile stoupnu na první schod, okamžitě mi ujedou nohy a po zádech sletím až do mezipatra. Šlupka to tedy byla pěkná, od baru z přízemí slyším zděšenou reakci několika hostů a když se dost otřeseně zvednu a doklopýtám do přízemí přidržuje se zábradlí, spěchají ke mně a zjišťují, jak na tom jsem. No zdá se, že jsem tedy měl z prdele kliku, bude z toho jen pár modřin – jeden z hostů mi přikládá na záda studenou plechovku koly na zmrazení bolesti. Tak si k ní dokoupím ještě Brahmu a vracím se zpět na pokoj – pochopitelně výtahem.

    I bez další obhlídky je celkem jasné, že terasa je nepoužitelná, takže se i s Jarkou a Michalem vzpamatovávám ze šoku v našem pokoji – víno mi značně pomohlo, je výborné, Chile zkrátka nikdy nezklame.

 

5.10.2019.  Manaus – soutok Rio Amazonas a Rio Negro -  Tucan Amazonas Lodge.amazonas

     Hned po snídani už nás čeká busík, nakládáme a vyrážíme – čeká nás třídenní výlet do amazonské divočiny. Nejdřív je ovšem třeba navštívit Encontro das Águas, slavný soutok Rio Negro a Amazonky, tedy vlastně Rio Solimões. Jsme tam asi za půl hodiny a hlásí se k nám jakýsi trochu showman s dvěma mladými cestovatelkami, zřejmě Francouzkami, které jak se později ukáže, pojedou také s námi i dále do Amazonie. A kromě nich je tu ještě jeden, trochu méně nápadný, ale právě on bude náš průvodce – pokud jsem to dobře zachytil, jmenuje se Tepe. Nalodíme se na zastřešený člun a vyrážíme po proudu Rio Negra a do jeho středu, až do místa, kde najednou voda změní barvu ze skoro černé, která rozhodně nedělá jménu Rio Negro ostudu, na kalně hnědou z Ria Solimões. Jsme tedy na místě druhého zrodu Amazonky. Zorientovat se tu je trochu honička, nedozírné vodní plochy se táhnou hned na tři strany. Rio Negro, po kterém jsme připluli, teče ze severozápadu z Kolumbie, Rio Solimões z jihozápadu z Peru a spojená vodstva obou řek se valí k východu jako Amazonka. Ovšem zatím ještě moc spojené nejsou, rozhraní mezi tmavou a hnědě kalnou obou řek je jasně patrné i z našeho člunu, a tak to prý tvá ještě asi 10 km. Amazonka je splavná až sem i pro velké obchodní lodě, některé z nich míjíme.

    Po přistání projdeme rybí tržnicí s mnoha úlovky z místních vod, od malých dravců až po docela mohutné kusy.

A v protějším krámku se mi podařilo získat i pár plechovek Brahmy, které se jistě budou hodit při dlouhém přesunu. Ale nakonec se ukázalo, že zas tak dlouhý nebude. Přejedeme dlouhý moderní most přes Rio Negro, pak pokračujeme asi půl hodiny po dobré silnici vnitrozemím poloostrova mezi Rio Negro a Rio Solimões a nakonec odbočíme na nezpevněnou cestu, která nás dovede pod most na břehu Rio Ariaú, přítoku Rio Negro, kde už na nás čekají dvě loďky. Doráží i auto s Francouzkami, naloďujeme se a vyrážíme po proudu. Nejdřív plujeme něco přes půl hodiny po meandrujícím toku, břehy jsou zarostlé neprostupnou vegetací občas vystřídanou mýtinou, na kterých jsou postavena dřevěná stavení na kůlech. Pak najednou břehy po obou stranách mizí a my se octneme na obrovské vodní ploše – vpluli jsme na Rio Negro. My tu ale otočíme vlevo a vplujeme do zálivu, nazývaného Lago Acajatubo, na jehož druhém břehu vidíme pár dřevěných chatek. A pod nimi v pěkné romantické zátoce přistaneme.  

    Za chvilku doráží i druhý člun se zbytkem naší výpravy, Francouzkami a většinou zavazadel. Vlasta, která seděla na naší lodi na přední lavici, má skoro hysterický záchvat, že to byla strašná, ale opravdu strašná cesta, úplně nejhorší ze všech, co zažila!  No, na lodi to při rychlé plavbě zkrátka fouká i v tropech a když si s sebou nevezme aspoň košili nebo bundu, nedá se holt nic dělat.

   Po svahu od chatek už se k nám hrnou místní a pomáhají s transportem kufrů nahoru, k ústřední chatě na kůlech ozdobené vlajkou Brazílie i státu Amazonas a dřevěnou sochou tukana. Však je to tu také po něm pojmenováno, jak hlásá nápis nad vchodem. Vnitřek vyzdobený indiánskými čelenkami slouží jako jídelna, klubovna a též nálevna. A oběd už nás čeká, podobný bufet jako v Pantanalu, maso, ryba, hranolky, rýže, zelenina, nezbytná farofa, tropické ovoce – dobré. A pochopitelně je to třeba zapít, třetinka u baru tu stojí 6 reálů, ale je nutné dát si pozor a vybrat si značku Kaiser, protože tu mají ještě Itaipavu a ta je v plechovce ráže pouze 0,25. Zapisovat si to budeme sami, showman už udělal na čtvrtce chlívky, tak si beru dvě piksly a udělám čárky do prvního, který označím svým jménem. Po obědě jdu pro další a ejhle, už tam mám tři čárky. Takže si pivo vezmu, ale nezapíšu, a kouknu po hospodě, jediné další pivo stojí před Járou. Jdu ho tedy upozornit, že jeho pivo je zřejmě zapsáno u mě. Okamžitě se začne rozčilovat, že on ukázal barmanovi klíč s číslem přidělené chatky, a jestli ho snad chci obviňovat, že podvádí. Že by se ovšem nějak snažil o nápravu, signoval si chlívek a to pivo zapsal, to ho ani nenapadne.

    Po visutých dřevěných chodnících – v období dešťů je to tu asi všechno pod vodou – se přemisťujeme do našich chatek – se zadostiučiněním kvituju, že Jára dostal nejmenší a na Lubošovu otázku, jak se mu tam líbí, jenom nasraně zahučel „Starý!“. Přitom jsou chatky příjemné, opět pro páry a s vlastní koupelnou a záchodem a dalšími dvěma lůžky, což se hodí na odkládání kufrů. Zabydlíme se a vracíme se k hospodě, vedle které je bambusový hájek, kde se zabydlela rodinka drobných zelenohnědých opiček, kotulů veverovitých. Když jim Bára nabídne banán, hned je celá jejich. Chvíli ještě relaxujeme na kryté terase s hamakami a pěkným výhledem na záliv pod námi, a pak už vyrážíme dolů k  přístavní zátoce – čeká nás lodní výlet po okolí. Ovšem když dojdeme s Marcelou k loďce, pochopitelně kvůli mému focení jako poslední, zjistíme, že všechny dvoumístné lavice jsou už naší výpravou obsazeny (Francouzky mají svůj vlastní čtyřdenní program s přespáním v džungli, takže s námi nejedou), přičemž jediná volná místa jsou vedle Vlasty vzadu a její dcery na první lavici – Luboš se usadil na přídi. Žádáme tedy Vlastu, aby si přesedla vedle své dcery, odpovědí je ovšem hysterický výlev, že ona tedy vepředu už sedět nebude. Tahle loďka je přitom malá a nekrytá a je celkem jasné, že tak vysokou rychlost, aby to nějak vadilo, nevyvine. A pochopitelně se to dá řešit i tím, že by si Hana přesedla dozadu, ta je ale na přídi evidentně spokojena. Situaci řeší Marcela, kterou už to přestalo bavit a se slovy „Tak tady teda budeme sedět tři“ si sedá vedle Vlasty a já se vmáčknu vedle ní. Načež Vlasta se vzteklým řevem „Když teda musíte sedět vedle sebe, tak já teda jdu!“ přelézá na už plující rozkymácené loďce několik řad dopředu k Haně. Ach jo, ponorková nemoc zřejmě začíná fungovat.

    Stejně zastavíme kousek od našeho přístaviště a vylodíme se za účelem návštěvy drobného hospodářství v pobřežním lesíku, kde nám majitelka předvede na ohromné pánvi upražení placky z nasekaného manioku. Hotový produkt se kupodivu nazývá placka tapioková a překvapivě je docela k jídlu. Pokračujeme dále, přeplouváme na druhou stranu zálivu, nad kterým právě přelétají v klínových formacích ohromná hejna kormoránů, a vplujeme do dalšího zálivu, kde jsme vyzbrojeni důvěrně známými udicemi na lov piraň. Ale ač vystřídáme postupně čtyři loviště, piraně tentokráte ani ťuk, takže naše večeře se tentokrát bude muset obejít bez nich. Kolem plovoucí výzkumné a rybářské stanice Recanto do Boco, u které kotví svérázná červená loď, se vracíme k Tucanovi a rybářský neúspěch zapíjíme na terase s krásným výhledem na záliv krásně osvětlený podvečerním sluncem, jehož klidnou hladinu občas zčeří malé tiché parníčky, včetně toho červeného.

    Ale dnešní program nekončí, neboť ještě před večeří vyplouváme za kajmany, opět do míst, kde se nezdařil piraní lov. Uprostřed zálivu si chvíli počkáme, než zapadající slunce vytvoří romantické červánky, a za tmy vplouváme do protějšího zálivu a snažíme se objevit kajmaní oči blýskající se ve svitu baterky nad hladinou. A tentokráte jsme, respektive Tepe na přídi loďky, úspěšnější než odpoledne. První kajman sice s mohutným plácnutím šťastně unikl, ale druhý Tepeho výpad do větví u břehu uchvátil pěkného kajmaního dorostence. Poté, co si ho Bára a Michal pochovají a Marcela a já pohladí, je opět vypuštěn do vody a my se můžeme vrátit na večeři.

    Při nákupu piva kontroluji Járův pivní chlívek – už je sice označený, ale zeje prázdnotou. Tak nezbývá, než mu tam ve spolupráci s Bárou jednu čárku vcancnout a poté se s pocitem dobře vykonané práce usadit na terase a při pivu a Caipirinhe vychutnávat romantickou amazonskou noc.   

 

6.10.2019.  Tucan Amazonas Lodge – návštěva indiánské vesnice.amazonas   

       Ranní vstávání před pátou hodinou na lodní výlet za východem slunce si s Marcelou odpustíme, těchto ve valné většině nepodařených pozorování jsme si užili na jaře v Nepálu víc než dostatečně. Místo toho můžeme před snídaní sledovat výstavní kondory havranovité, posedávající na okolních stromech a sušící si v ranním slunci křídla.

   Po snídani přijíždí krytá loďka s řidičkou, která nás má dopravit do indiánské vesnice na břehu Rio Negro. Vlasta s Járou hbitě obsadí zadní místa a jakmile vyrazíme, jsou zase nespokojeni, asi to tam na ně trochu cáká. „Tam jme si měli sednout“ slyším Járu, přičemž ukazuje na naše místa na prostřední lavici. Zato my jsme spokojeni, protože Tepe tentokrát neopomněl vzít s sebou ve vědru s ledem dostatek plechovek.

    Plujeme naším zálivem a poté se ocitneme v širokém toku Rio Negro, kde asi po hodinové plavbě proti proudu přistáváme u mola vybíhajícího z písečného břehu, za nímž jsou už vidět na pokraji lesa indiánské chýše. A u vchodu do největší z nich, která zřejmě slouží jako obřadní a společenská, nás vítá reprezentativní domorodec, nejspíš náčelník či šaman. Vnitřní stěny velké chýše jsou ověšeny všemožnými indiánskými výtvory, čelenkami, náhrdelníky, ozdobami z peří, různými hudebními nástroji a též foukačkami – Michal s Jarkou se hned v jedné zhlídli a zakoupil ji. Scházejí se další příslušníci kmene, muži ozdobení péřovými čelenkami a oblečeni v bederních rouškách, ženy v třásnitých sukních a až na bohaté náhrdelníky nahoře bez.

    Dorazí ještě jedna podstatně větší skupina turistů, na sloupu uprostřed chýše je zapálen obřadní oheň a náčelník se ujímá slova. Nejdřív jsme seznámeni s indiánskými zvyky a pravidly spojenými s různými fázemi života – během jeho projevu je nám nabídnuta ochutnávka pražených mravenců, což nelze odmítnout, to bychom hostitele těžce urazili – koronavirus je ještě věcí budoucnosti, takže to dopadlo dobře. Poté jsou zájemci vyzváni, aby se zapojili do obřadu, při kterém je jim přiděleno nové indiánské jméno – z naší strany se toho vykuřování a zaříkávání zúčastní Hana a Bára. Ta si si též nechá od jedné mladé indiánky pomalovat obličej. Muži potom předvedou několik tanců, respektive obřadních defilé v rychlém tempu s různými druhy dechových nástrojů, postupně se vytvořením hada zapojí ženy a už jsme v něm i my – já jsem zajat smějící se korpulentní dámou, docela bohatě pomalovanou. A když v tanečním reji míjíme Michala a já mu naznačím, aby nás ní vyfotil, moje tanečnice popadne druhou rukou i jeho. Vláčí nás po hliněném parketu docela rychle, často mění figury a úsměv jí nezmizí z tváře ani na okamžik, zřejmě je velice spokojena, jak ty bledé tváře pěkně prohání. Takže na konci tance, když se s ní přece jen můžeme vyfotit, jsme pěkně zpocení. Ještě si pořídíme pár skupinových fotek a pak už druhá skupina turistů odchází ke svým u mola zakotveným lodím. Rázem je tu větší klid na pořízení fotek jednotlivých příslušníků a příslušnic komunity i celého kmene, indiánských rodinek, zvědavých dětí či krásné indiánské madony. Ještě společné foto a pak už se loučíme i my, bylo to docela zajímavé, nemohu posoudit, jak dalece autentické, ale přišlo mi to docela přirozené – bohužel jméno kmene se mi zjistit nepodařilo.

     Po návratu do Tucana nás čeká oběd a pak pravidelná odpolední siesta, v  hamakách i v křesílkách na terase, s oblíbeným nápojem v ruce. Ale abychom tolik nelenošili, domluvili jsme se s Jájou, že se půjdeme vykoupat do naší zátoky. Ovšem když už se k tomu pomalu chystáme, najednou se docela rychle zatáhne, temnící oblohou na druhé straně zálivu začínají prošlehávat blesky a najednou je tady výstavní amazonská bouře, i s pěkným lijákem. Ale naštěstí jak rychle přišla, tak po hodině zase odešla, na koupání už ovšem čas není, čeká nás procházka pralesem.

    Přejedeme loďkou na druhou stranu do míst, kde jsme včera marně chytali piraně, a vyrážíme do pralesa. Během asi dvouhodinového okruhu vyšlapanou stezkou nás Tepe během několika zastávek naučil něco z pralesní moudrosti. Jak tu například nezhynout hlady, neboť v nouzi nejvyšší mohou pomoci chutní červi skrývající se v jistém druhu ořechů - o ty projevila přes počáteční ostych výhradní zájem ženská část výpravy, zřejmě s cílem stát se vládnoucími Amazonkami ( Bářino rozpité malování obličeje působí skutečně dost válečnicky), zatímco hladoví muži se takto deklasovali do role podrobených. Žízní se zde také nezahyne, jen je třeba vědět, z kterých kmínků lze nasát zachycenou vodu. A volný čas možno strávit skládáním palmových listů a vytvořit tak rozličné artefakty – ten Michalův by mohl sloužit i jako varovné znamení pro nepřátelský kmen.

    V podvečerním slunci, které krásně vybarvuje stromy na březích, plujeme zpět, západ slunce je dnes daleko malebnější než včera. A po večeři se s Jarkou a Michalem odebereme na terasu k vychutnání caipirinhy v další romantické amazonské noci, kterou ovšem Jarka trochu zdramatizovala tím, že jí upadl klíč od chatky a zapadl někam do bujného porostu pod terasou. Naštěstí je opatřen velkým dřevěným vyřezaným tukanem, takže jsme ho s pomocí baterky dole po chvíli vizuelně objevili a Michal pro jistotu obutý do mých pevných botasek ho úspěšně přinesl zpět.

 

7.10.2019.  Tucan Amazonas Lodge – Manaus – Brasilia – Salvador de Bahia.amazonas bahia

    Máme před sebou poslední dopoledne v Amazonii, a měli bychom se tedy rozloučit nějak reprezentativně, což plánované plavání s růžovými delfíny docela slibuje. Přejedeme naší malou loďkou přes záliv k plovoucí stanici Recanto do Boto, která se touto aktivitou zabývá. Delfíni, tedy delfínovci amazonští, tu ale nejsou drženi v zajetí, jak jsem se obával, ale žijí volně v okolních vodách, ale v jisté symbióze s touto stanicí, protože se zkrátka naučili, že z toho nějaká ta rybka kápne. Žije jich tu prý 16, ale nejpříchylnější je pár, s kterým budeme mít tu čest.

     Nasazujeme si nezbytné plavací vesty a přemístíme se k zábradlí, pod kterým je v hloubce něco přes metr ponořené plato, na které postupně ve dvou skupinách sestoupíme – bude to tedy spíše koupel než plavání. První je Járova pětice, Vlasta při spatření prvního delfíního hřbetu propadá euforickému nadšení a následné bleskurychlé připlutí delfína doprovází její gradující akustický hlahol, který snad překonává i reportáže legendárního Gabo Zelenaje: “ Joj, delfín! Joj, joj, to je macek! Joj, joj, joj….!“ Naštěstí jsou delfíni zřejmě na něco takového zvyklí, takže zděšeni neodplavou, naopak jsou ještě přítulnější, a ve snaze uchvátit rybu, na kterou je láká místní krmič, vyskakují co nejvýše. No, je to docela povedená show.

    Nastupuje naše parta, já po tom, čeho jsem byl svědkem, raději bez brýlí. A s delfíny máme opravdu skoro intimní kontakt, proplavávají mezi námi, vyskakují za rybou, možno je pohladit, i když častěji pohladí oni nás a občas při honbě za kořistí do nás i celkem neomaleně strčí. Ve skutečnosti je barva jejich kůže spíše šedorůžová, ale při ponoření to barva vody Rio Negro hodí do oranžova.

    Když jsme se my i delfíni dostatečně vydováděli, čeká nás ještě jedna atrakce. Pod plovoucím platem, které nese domky stanice, drží totiž několik exemplářů největší amazonské ryby arapaimy, zde zvané piraruku - je to ta, co jsme ji jedli v Manausu. A můžeme si vyzkoušet, jak by to vypadalo při pokusu chytit ji na udici. Tahle udice ovšem nemá háček, ale jen takové dřevo, na které připevní rybu. A když spustíme návnadu do vody, chviličku se nic neděje, a pak přijde bleskurychlý útok z hlubin – voda se mžikem divoce rozbouří, mihne se šupinaté tělo a arapaima i s kořistí mizí v hlubinách. Postupně si to asi polovina z nás vyzkouší (včetně Michala, Hany, Marcely a mě), a opravdu je to docela síla, málem mi to vyrvalo udici z ruky. Na závěr rybolovu jsme byli obdarováni obřími rybími šupinami, zřejmě za heroický boj s říčním obrem.

    Přijíždí další parta, takže poslední pohled na kolem kroužící delfíny a plujeme zpátky, já s Marcelou se ještě v naší zátoce vykoupeme. A pak už následuje balení, oběd a zaplacení konzumace – docela jsme se tu rozjeli, bude to chtít zítra v Salvadoru něco vyměnit. Jára si při placení neodpustí trapný a poměrně nesrozumitelný komentář, že měl „jen jedno pivo, to vokecané, ale že jich je víc“, takže se takto z role podvodníka pasoval do role ošizeného. Ale vypadá to, že mu příliš nevěří ani jeho nejbližší.

    Připlouvá naše rychloloď s kapitánkou, tentokrát se do ní vejdeme bez Francouzek všichni. Asi po hodině zpáteční plavby vystupujeme pod mostem, kde jsme se předevčírem naloďovali, a chvíli čekání na odvoz si zpestříme výstupem k malé tůňce, kde rostou viktorie královské, největší lekníny na světě, i když tyhle exempláře zřejmě budou muset ještě trochu vyspět.

   Za necelou hodinu jsme na letišti a čeká nás opět let s přestupem, tentokrát v Brasilii, kde se po tříhodinovém letu stihneme během hodinové přestávky trochu najíst a napojit. A dobře děláme, protože vzhledem k námi již několikrát zažité změně časového pásma (hodina navíc) přistáváme v Salvadoru de Bahía, hlavním městě státu Bahia, až ve 22 hodin. Recepční v našem hotelu nám sice slibuje, že když už je bar zavřený, nějaký jeho známý nám pivo doveze, ale byly to jen plané sliby.

 

8.10.2019.  Salvador de Bahía.bahia

   Stát Bahía zabírá nejvýchodnější oblast Brazílie přilehlou k Atlantickému oceánu. Není tedy divu, že právě na tomto pobřeží přistáli portugalští plavci poprvé. V dubnu roku 1500 to byla flotila pod vedením Pedra Álvareze Cabrala, kterou sem během výpravy do Indie zanesly mořské proudy. A vzhledem k tomu, že tato nově objevená země ležela na východ od poledníku, kterým roku 1494 papež Alexandr VI. (proslulý Rodrigo Borgia) tzv. Tordesillaskou smlouvou rozdělil svět na dvě poloviny, přičemž nově objevená území na západ od onoho poledníku měly připadnout Španělsku a na východ Portugalsku, spadla tak právě objevená Brazílie (jméno odvozeno od portugalského brasa, což bylo pojmenování zde hojně rostoucího stromu) pod portugalskou vládu. Není bez zajímavosti, že při vyjednávání o Tordesillaské smlouvě se Portugalcům podařilo posunout původně papežem navrhovanou hranici o 370 španělských leguí (asi 1770 km) na západ od Kapverd, čímž se právě stalo, že odřízla část americké pevniny. Panuje tedy silné podezření, že Portugalci o existenci země v této zeměpisné délce věděli již předtím a záměrně tento objev utajili.

    Salvador de Bahia bylo hlavním městem Brazílie od svého založení roku 1549 až do roku 1763, kdy ho nahradilo Rio. Po celou tu doby bylo místem, kam proudil veškerý zisk z nově objevovaných a osidlovaných území na východě Brazílie. Toto koncentrované bohatství dalo vzniknout unikátnímu souboru koloniální architektury, hlavně bohatě zdobeným kostelům a klášterům. A vzhledem k tomu, že Bahía byla také centrem obchodu s otroky, udržel se v celé této oblasti silný africký vliv. Není tedy divu, že Salvador byl vyhlášen památkou UNESCO – ostatně to platí o všech námi navštívených místech Brazílie.

    Město je rozděleno na vlastní historické staré město tzv. Ciudade Alta, Horní město, a spodní modernější Ciudade Baixa, kde ve čtvrti Barra kousek od moře bydlíme i my. A tak se hned po snídani, která je docela bohatá, chystáme na prohlídku historického centra. Ale nejprve je třeba vyřešit otázku finanční. Bára přichází s návrhem, jestli nechceme odkoupit 750 realů v osvědčeném poměru 1:6, které přebývají ostatním členům výpravy. Jelikož to vypadá, že to by tak akorát stačilo na vyplacení našeho dluhu Michalovi a Jarce a nám i jim na zbylé tři dny pobytu, souhlasíme. Jak se ovšem ukazuje vzápětí, jde o peníze Járovy, takže mu trochu vytrhneme trn z paty, což nás zrovna moc netěší, protože peníze bychom si tu mohli rozhodně vyměnit možná i v lepším kurzu. Že by za to aspoň poděkoval, to se pochopitelně čekat nedalo.

    Linkový autobus nás odveze do přístavu, nad kterým se tyčí vysoká věž výtahu Lacreda, kterým vystoupáme do Cuidade Alta, Horního města, na náměstí Praça Municipal. Z ochozu výtahu i z vyhlídek na okraji náměstí máme krásný výhled na terasy, které se zvedají k palácům a kostelům historického centra a též na přístav chráněný pevnůstkou na ostrůvku i na obrovskou Baia de Todos os Santos, tedy Zátoku všech svatých, jejíž protější břehy se na obzoru skoro ztrácejí. Salvador se rozkládá na poloostrově, kterou ze západu tvoří tato zátoka a z jihu Atlantický oceán.

    Když se dostatečně vynadíváme, jdeme se podívat do interiéru majestátního Palácio do Rio Branco, bývalého guvernérského paláce, s krásně vyřezávaným dřevěným stropem a reprezentativním schodištěm. A potom už pokračujeme kolem radnice náměstím nahoru kolem mnoha zdobných měšťanských domů a pouličních stánků, dále přes náměstí Praça da Sé, až na sousední náměstí Terreiro de Jesus, z jedné strany ohraničené frontou barevných koloniálních domů. Každá z těch zbývajících tří se pyšní kostelem. Nejvýznamnější je hned ten první, ke kterému dojdeme, a sice Catedral Basilica, což bývala modlitebna náležející přilehlému jezuitskému semináři, prý nejrozlehlejšímu mimo Řím. Interiér kostela, jeho oltář, kaple i strop září zlatem. Projdeme si i pár barokních sálů semináře s překrásně vymalovanými stropy a při pohledu z jednoho okna zjistím, že hned za ním je horní stanice lanovky Plano Gonçalves – bude se hodit. Prohlédneme si i další dva kostely, Igreja de São Pedro dos Clérigos, vedle kterého se mi podařilo ve stánku zakoupit skvěle vychlazený Skol, a Igreja da Venerável Ordem Terceira São Domingo de Gusmão. Jak už je v Brazílii častým zvykem, oba mají jen jednu asymetricky umístěnou věž, ač je jasně vidět, že architekt počítal s oběma – zřejmě i bohatému městu jistá škudlivost nebyla cizí a nižší daň za jednu věž se hodila. Ve středu náměstí je kašna obklopená palmami, a před ní parta místní omladiny předvádí za doprovodu bubnů tzv. capoeiru, tradiční černošské bojové umění říznuté tancem – trochu to připomíná West Side Story. Ovšem jakmile si je chci vyfotit, hned nastavují klobouk s mincemi. A totéž platí pro místní korpulentní krasavice, promenádující se v  bahijských krojích – širokých bílých sukních s květovaným vzorem a složitě zavázaných šátkových čepcích. 

     Toto náměstí bezprostředně sousedí s dalším zvaným Praça do Cruzeiro de São Francisco s velkým křížem uprostřed. Za ním se tyčí další dva zajímavé kostely, oba zasvěcené sv. Františkovi. Do Igreja de São Francisco se podíváme, za ním je čtvercové nádvoří lemované ambity zdobené modrobílými azulejus, které mají znázorňovat různé činnosti či rozpoložení a stavy lidské mysli. Druhý kostel Igreja de Ordem Terceira de São Francisco zase vyniká nádherně zdobeným průčelím plným sošek Marií, světců či andělů.

   Pokračujeme dolů svažitou ulicí plnou krámků a hospůdek až ke krásně zachovalému strmému náměstí Largo do Pelourinho s výrazným, tentokrát neošizeným dvouvěžovým kostelem Igreja da Nossa Senhora dos Pretos, který byl vyhrazen černošským otrokům. Dlážděné náměstí obklopují barevné koloniální domy, jeden z nich na horním konci patřil význačnému brazilskému spisovateli Jorge Amadovi, nyní je v něm jeho muzeum. A přehlídku salvadorských sakrálních staveb zakončíme výstupem k závěrečné dvojici, klášteru Convento da Ordem Primeira do Carmoa hned vedle stojícímu kostelu Igreja da Ordem Terceira de Nossa Senhora do Carmo. Ne že by tu nebyly další, ale je nejvyšší čas zasednout někde ve stínu, takže máme rozchod. Projdeme kolem náměstíčka, které je vyzdobeno trochu jiným druhem umění, pouličními murales, zajímavě kontrastujícími s barokními věžemi černošského kostela na náměstí Pelourinho. Dole pod ním mě a Marcelu zaujal malý bufáč s pár stoly venku, kde je možno dát si buď levný bufet za 12, který nám místní štamgasti horlivě doporučují, nebo několik druhů smažených koulí s různou náplní. Michal s Jarkou pokračují s Bárou nahoru ke katedrále, kde chtějí ochutnat místní specialitu acarajé původem z Nigérie, my dva jsme se ale rozhodli, že tohle nám stačí, když navíc zaregistruji chlaďák naplněný velkými žlutými plechovkami Skolů. Usadíme se u stolku venku, dáme si několik těch koulí – jsou docela pálivé, takže u jednoho piva nezůstane. A to už se vracejí oba ochutnávači a usadí se u vedlejšího stolku –acarajé je dle jejich popisu zřejmě něco podobného jako ty naše koule, ovšem ještě s krevetami a salátem, dle Michala ovšem silně mastné, pivo je nutné i v jeho případě.

    Po prozkoumání mapy zjišťujeme, že sedíme přímo u křižovatky, ze které můžeme rychle sestoupit k hlavní městské tržnici v Dolním městě, která se nachází na břehu moře hned vedle výtahu. Hlavně Jarka už potřebuje něco nakoupit pro své potomky, my tam snad také něco najdeme, takže vyrážíme. Cesta dolů ovšem působí jako sestup do zcela jiného světa než byla barokní nádhera horního centra. Chátrající počmárané a posprejované baráky, některé zcela vybydlené, z jiných zbyly jen obvodové zdi. Ale sama tržnice je celkem kulturní, a nákup v ní proběhl kupodivu docela rychle – i my jsme výjimečně něco zakoupili, a sice dva magnety, tukana a papouška.

  Zpět do centra se vracíme nikoli výtahem, ale lanovkou Plano Gonçalves, s velmi sympatickým jízdným snad 0,40. A protože do termínu srazu se zbytkem výpravy v 18 hodin máme víc jak hodinu času, vyrazíme ještě do nálevny, která mě zaujala při sestupu k náměstí Pelourinho. Chvíli sice trochu bloudíme, ale nakonec se trefím. Bohužel vnitřek hospody zas tak přitažlivě nevypadá, hlavně kvůli řvoucí televizi. Ale majitel rázem vycítí naše rozpaky a vynese nám jeden stolek i se židlemi před vchod. Tam už se nám líbí, my a Michal popíjíme Itaipavu, Jarka vysává kokos a jsme spokojeni – konečně trochu klidu.

    Ulicí s dalšími zajímavými murales vystoupáme ke kříži sv. Františka, což je místo srazu, a odtud se vracíme směrem k výtahu, cestou ale chytneme autobus, který nás doveze na pobřežní promenádu k výraznému majáku, což už je blízko našeho bydliště. Zastávka u majáku je ovšem nutná, nejen z důvodu blížícího se západu slunce. Je totiž umístěn v důkladné pevnosti Forte de Santo Antônio da Barra stojící na strategicky významném mysu, kde se stýkají vody Zátoky všech svatých a Atlantiku. Protlačíme se davy obklopující hradby na stranu přilehlou k moři a počkáme si za doprovodu skupiny tří kytaristů a jednoho bubínkáře na západ slunce – jak už to tak bývá, moc se nepovedl, finále se odehrálo v mracích.

    V houstnoucím šeru pokračujeme po atlantické promenádě lemující pláž k dalšímu výraznému mysu se sochou žehnajícího Krista, a tam odbočíme do nákupního centra – potřebujeme dokoupit něco k jídlu, o pivu nemluvě. To bylo objeveno rychle, navíc Skol tu mají v plechovkách 0,55 za necelé 4 realy, což je zatím bezkonkurenční cena. Ještě jsme přikoupili nějaký sýr, ale pečivo se jaksi ukrylo. A když jsme ho konečně objevili, už se ve zbytcích, které zbyly na dně regálu, hrabal Jára. Ve chvíli, když jsme k němu dorazili, právě odtrhával od sebe dvě spečené housky a tu, co se mu nezdála, s pohrdavým výrazem hodil zpět. Naštěstí personál po chvíli zásobu doplnil, takže jsme si mohli nabrat křupavé a hlavně Járou neošahané kousky. Bohužel jsme se postavili do fronty u pokladny, ve které se před námi vyskytlo hned několik problémových zákazníků. A poté, co jsme až při placení zjistili, že pečivo se váží, přiřadili jsme se k nim i my, protože Marcela uháněla k váze až někam na druhý konec ohromné prodejny, zatímco já jsem musel několik minut vydržet zhnusené pohledy za mnou čekajících.

     Michal s Jarkou a Bárou ještě večer vyrazili do nějaké pizzerie, my už jsme ale nikam nešli, zásob na večer jsme koupili dostatek.

 

9.10.2019.  Salvador de Bahía.bahia

     Předposlední den našeho putování po Brazílii je celý zasvěcen relaxu na březích Atlantiku, však už taky bylo na čase. Pláž je kousek od našeho hotelu, ale obloha je poněkud zakaboněná. Bára nás dovede k  moři a dává rozchod s tím, že večer v 6 hodin se slezeme na recepci a půjdeme společně na večeři. Společnost se rozchází, my s Bárou se jdeme podívat k  soše Krista, žehnajícího atlantické pláži ze zeleného poloostrova s palmovými hájky, kde poletují malí žlutí pěvci s černobílou hlavou. Je odtud pěkný pohled na západ s pláží až k majáku Santo Antônio a na východ s  řadou hotelových rezortů táhnoucích se až k obzoru. Počasí se začíná vyjasňovat, tak zamíříme k  pláži. Je sice písečná, ale ve vodě jsou kameny a vlny jsou docela divoké, tak se dívám po pláži dál a snažím se zjistit, kde se koupe více lidí. A jedno takové místo je hned takových 100 m od nás. Jdu to tam zkusit a je to vyhovující, skalnatá bariéra pod vodou tu vytváří takový přírodní bazén. Spolu s Jarkou a Michalem, kteří se tu najednou objevili, se tam tedy přesuneme. Objevuje se i Jája, která prý asi 500 m od nás šíleně zmokla, tady ale naštěstí není po dešti ani památky.

    Strávíme tu v pohodě asi 3 hodiny, občas musíme odrážet nájezd prodejců všelikých píčovin, jiné s chlazenou Itaipavou naopak vítáme. Kolem poledne o sobě začíná dávat vědět příliv, a to docela důrazně, několikrát se urychleně posouváme po pláži vzhůru. Brazilská partička vedle nás ovšem měnící se situaci včas nezaregistrovala a po jedné zvláště vydařené vlně s jekotem zachraňují zmáčené ručníky a mobily. Písečný hrad, který vedle nás vybudoval zkušený stavař Michal, vezme taky rychle za své. I náš „bazén“ je rázem hlubší a divočejší.

   Někdy kolem 13,30 usoudíme, že nazrál čas k obědu. Jarka ovšem touží více po zmrzlině, takže s Michalem vyrážejí pátrat po nějaké cukrárně, my tu ještě chvíli zůstaneme a pak to nasměrujeme po nábřeží směrem k  majáku, a přitom hodnotíme různé podniky, až nám padne do oka sympaticky působící lidovka až skoro na konci atlantického pobřeží. Chytneme poslední volný stůl ve stínu, velká láhev Itaipavy v dřevěném obalu udržujícím teplotu je tu v mžiku. S objednanou pizzou je to trochu horší, čekáme na ní asi hodinu, ale aspoň stačíme pivní objednávku několikrát otočit.

   Pokračujeme v procházce kousek za maják, tady už jsme v  zátoce Všech svatých a moře je tu zcela klidné. Ale vzhledem k tomu, že jsme se s Jarkou a Michalem domluvili na odpoledne na stejném místě, vyrážíme zpět. Ale časově jsme se nějak neshodli, ona ta pizza se třemi pivy trvala očividně déle než jejich zmrzlina. Ještě se chvíli koupeme sami, ale večer zde v tropech přichází docela brzy, takže to balíme a vracíme se do hotelu.

    Kdybychom se s Bárou lépe domluvili, mohli jsme na zbytek výpravy počkat u pláže, neboť naše cílová hospoda je kousek za majákem, naproti další malé pobřežní pevnosti Forte de Santa Maria. Podle strážců v uniformách to vypadá, že stále ještě patří armádě, i když spíš už slouží návštěvám turistů. Přejdeme mostek a podchodem v hlavní a jediné budově se dostaneme na opevněné malé nádvoří s  cimbuřím a hláskami na rozích. Ideální místo k sledování západu slunce, ovšem ten dnešní dopadl ještě hůře než včera. Mapka v průchodu zobrazuje salvadorskou pobřežní fortifikační síť, v dobách své největší slávy čítající 20 pevnůstek, z nichž asi polovina existuje leště dnes. Jednu z nich, na ostrůvku v přístavu, jsme viděli od vyhlídky u výtahu už včera, nyní tedy zjišťujeme, že šlo o Forte São Marcelo. A na konci zálivu táhnoucího se od pevnosti Santa Maria je vidět další pevnůstku a sice Forte São Diogo. V patře pevnostní budovy sv. Marie je výstavka fotografií, převážně portrétu bahijských obyvatel. Kupodivu na jedné z nich vidím Michala a když ho zkoumám důkladněji, najednou se promění v moji maličkost – skrytá kamera v rámu nás zkrátka dokumentuje a aspoň na chvíli zařadí mezi ostatní exponáty.

     Usazujeme se na terase protější hospody, odkud v padající tmě můžeme pozorovat barevné proměny nasvícené pevnosti. Mají tu docela bohatou nabídku poměrně levných piv, volíme pro nás zatím neznámou Devassu. Znajíce velikosti místních porcí jsme si s Marcelou dali jeden hovězí biftek dohromady, a byla to volba nadobyčej dobrá – velký talíř plný hovězích nudliček s houbami a pikantní zeleninou, a naštěstí bez rýže, jen s hranolky. Michal s Jarkou se rozhodli otestovat bahijskou kuchyni a dali si obrovskou mísu s rybou v jakési zřejmě kokosové omáčce – zvládli to celé, takže to zřejmě bylo také dobré. Tak ještě caipirinhu na závěr a platíme – sice jsem nezachytil, čím se Jára při placení vyznamenal, ale podle toho, s jak nevěřícným výrazem ho Bára sledovala šeptajíc si při tom „no to snad není možné“, zase to asi byla pěkná ostuda.

 

10.10. – 11.10.2019.  Salvador de Bahía – Lisabon – Praha.bahia

    Náš poslední den v Brazílii, ale vzhledem k tomu, že odlétáme až večer, máme ještě dost času něco podniknout. Bára navrhuje odpolední výlet k poutnímu kostelu Igreja do Nosso Senhor do Bonfim. Ale vzhledem k tomu, že naše včerejší večeře byla sice výtečná, ale zanechala jakési neklidné dozvuky v mých útrobách, radši se budeme držet u naší pláže, odkud se při náhlé příhodě můžu poměrně rychle uchýlit na toaletu nějaké hospody na nábřeží – cesta ke kostelu totiž obnáší asi hodinový přesun místním autobusem, což mi připadá dost riskantní.

   Takže se sbalíme, odneseme bagáž do recepce, zaplatíme včerejší večerní piva z minibaru (neskutečně předražená) a vyrážíme s Marcelou na pláž, kde strávíme skoro tři hodiny – příliv už nás nemůže překvapit, zato pohledné Bahíjky kolem jsou opět vyplaveny.

   Kolem jedné se vrátíme do hotelu, rozloučíme se s Jájou, která odlétá sólo s přestupem v brazilské Fortaleze a potom v Amsterdamu. Zbytek výpravy vyráží k autobusu do Bonfimu, my jsme se rozhodli podrobněji prozkoumat náš maják. V pevnostní budově je námořní muzeum s několika modely starých korábů a historickými námořními pomůckami, sextanty, dalekohledy apod. Z  pevnostní terasy pod majákem, kde kromě několika exemplářů starých pevnostních děl je i venkovní kavárnička, vyjedeme výtahem na vrchol majáku, jehož ochoz je zabezpečen drátěnou sítí.

   Je čas oběda a my jsme se rozhodli zopakovat návštěvu včerejší hospody. Ale teprve když jsme se usadili, došlo nám, že jsme se trefili do vedlejšího podniku, na první pohled úplně stejného. Ale nabídka piv je tu širší a ještě levnější než včera, např. velký Schin za 4,45. Při výběru jídla jsme zopakovali včerejší biftek, tentokrát sice chyběly houby, ale možná právě kvůli tomu se můj žaludek pomalu uklidnil. Společnost kolem nás je bahijská a docela rozjetá, stejně jako místní servírky, není to tu vůbec špatné. Ale máme v plánu ještě tu další pevnost Forte São Diogo, takže po třetím pivu (dohromady) vyrážíme. Na nábřeží i přilehlé pláži to dnes žije, podle duhových vlajek tu probíhá jakýsi gay festival. Forte São Diogo je ve svahu nad silnicí, opět je v ní jakási galerie. Z  pevnostní baterie máme celou rušnou zátoku až k  pevnost Santa Maria jak na dlani.

    Pomalu se začíná šeřit a my se vracíme, ale ještě se stihneme rozloučit s malebnou Bahíou krátkým posezením v patře naší včerejší pizzerie při láhvi zatím nejlevnějšího piva – Local za 3,90. Shodujeme se na tom, že Salvador byl opravdu krásným a důstojným zakončením naší třínedělní pouti po úžasné Brazílii.

    Odjíždíme na letiště, loučíme se s Bárou, kterou její dobrodružná krev žene dále na sever, kde má v plánu vyrazit vzhůru po Amazonce na místním parníku, a jdeme se odbavit. Přes rám jdeme dokonce dvakrát, poprvé hned zkraje a podruhé před vstupem na mezinárodní terminál, a tato druhá kontrola se stala Michalovi osudnou, neboť mu sebrali foukačku (úspěšně pronesenou prvním kontrolou), kterou si poněkud naivně zabalil do příručního batůžku – ani jeho návrh, že tu nechá šipky, nepomohl. Utrácíme poslední reály za dvě piva a nějaké sušenky a je tu nástup do letadla. A dále už jen osmihodinový noční let do Lisabonu, poté trochu prodloužené ospalé posezení v letištním restaurantu při čekání na zpožděný let z Prahy a konečně večerní přistání v Praze, naštěstí stále na letišti Václava Havla, a nikoliv Karla Gotta.