china tibetZ Číny přes Tibet a Nepál do Indie.nepalindia

 

Tibet s Nepálem patřily vždy mezi místa, o jejichž návštěvě jsem odjakživa snil. Když jsme se ale s Marcelou konečně odhodlali a přihlásili se na zájezd China Tours, začaly se věci náhle komplikovat. Vždy neklidný Nepál začal být 3 neděle před naším odjezdem ještě bouřlivější než obvykle, masové demonstrace proti zkorumpovanému králi a jejich násilná potlačování ochromily celou zemi. Den před odletem přišel mail z cestovky, že Nepál bude z programu vypuštěn, místo toho bude rozšířen ostatní program v Tibetu, nás to ovšem bude stát 6900 Kč navíc za letenku ze Lhasy do Káthmandú, kde jen přesedneme na další letadlo do Indie. A jakoby to nestačilo, musel jsem den před odletem navštívit zubařku a cestu budu absolvovat s otevřeným zubem.

 

22.4. – 23.4.  Praha - Peking   

     Kolem poledne se scházíme na ruzyňském letišti v novém terminálu Sever, platíme příplatky a jsme informováni, že náhradou za Nepál bude návštěva tibetského základního tábora pod Mount Everestem, včetně noclehu v klášteře Rongkpu – kolem 5000m n.m. – naštěstí je to zatím ještě dost daleko. Je nás 17 včetně indického (a původně též nepálského) průvodce Jirky, čínská Klára nás bude čekat v Pekingu. Společnost je dost různorodá, vyniká Růžena, svérázná ratajská důchodkyně, jejíž jedinými zavazadly je dětský batůžek a nákupní taška.

Před odletem ještě stihneme ochutnávku šampusu a pivo s džusem, to pivo dokonce grátis. Kdyby ten džus nestál 70 Kč, dalo by se říci, že jsme neprodělali.

      Ve Frankfurtu jsme za 40 minut, utrácíme eura za výborný páreček a pivo.  A pak už je tu  9 hodinová nuda, naštěstí převážně v noci, chvílemi zpestřená docela dobrou večeří, pivem, vínem, občas i panákem. Rozbřesk nás zastihl nad pustou zbrázděnou polozasněženou krajinou – Mongolsko. Po snídani vyplňujeme celou řadu otravných vstupních dokumentů, z nichž speciálně v tom zdravotním se nedoporučuje cokoli zatrhávat. Přistávací manévr  je dlouhý a dost turbulentní, pohled z okýnka nabízí silně zažloutlé exteriéry – v Pekingu zuřila několik dní silná písečná bouře. Absolvujeme několik kontrol, lékařský dotazník je bez sebemenšího nahlédnutí odhozen kamsi pod stůl  – i kdybychom se přiznali k AIDS,SARS a ptačí chřipce dohromady, nikoho by to zřejmě nezajímalo. Setkání s Klárou i autobusem pro pekingský pobyt proběhlo úspěšně, vyrážíme tedy k prvnímu seznámení s Říší středu.

        Provoz je docela hustý, ale ještě před 20 lety tu prý vládli jenom cyklisté. Mnoho lidí je opatřeno rouškami přes nos a ústa, a to zřejmě nejen kvůli písečné bouři, jejíž stopy ještě můžeme vidět na mnoha zapískovaných autech. Mladší generace vypadá docela moderně, ale občas zahlédnu i maoistické reminiscence (unifikované modré bundy, bekovky). Klára nás učí první 2 čínská slova – dobrý den=ni hao, děkuji=še šje, nashledanou už zvládli jen opravdoví jazykovědci. Pro naprostou většinu účastníků byla tato slovní zásoba už definitivní.

       Vzhledem k tomu, že budovy Letního paláce, který jsme měli v programu, jsou kvůli  rekonstrukci před olympiádou pod lešením, jdeme se podívat do prý podobného parku Pej Chaj (Behai). Proplétáme se mezi pavilóny, skalkami, jezírky, můstky a chrámky. První seznámení s čínskou kuchyní je netypické – opečená sladká klobása na špejli, ovšem bez pečiva, to v Číně vůbec neznají. A první pivo (pížou nebo tak nějak), docela ping tedy studené, asi za 5 jüanů, což odpovídá asi 15 Kč.

      K parku přiléhá jezero, na kterém je možno projet se na loďkách, za vodou se tyčí mohutná bílá dagoba postavená v 18. století u příležitosti návštěvy tibetského dalajlámy. Číňané si tu na cestičkách cvičí kaligrafii svých znaků, psacím nástrojem jsou jim velké namočené štětce či spíše košťata.  Od Kláry se nám dostává prvních poučení o čínských reáliích a vyprávění o životních osudech princezny a posléze císařovny  Cch’Si ( “starý Buddha” z Posledního císaře). Procházíme bránami a buddhistickými chrámky, kde nesmějí chybět sochy  strážců čtyř světových stran – ten severní bývá modrý.  Je tu i nádherná pestře glazurovaná stěna devíti draků, též jeden z prvků ochranné magie. Lidí pomalu přibývá, začínají se rojit modří pionýři. Jdeme se tedy podívat do tzv. Rezidence prince Kunga, postavené pro jednoho úředníka čínské vlády v 18. století, který proslul hlavně tím, že byl ze všech nejzkorumpovanější. Ke vstupence dostáváme i malé CDéčko s videopropagací Číny.  Interiéry budovy jsou zavřené, takže zase procházíme zahradou podobnou předchozí. Před umělou jeskyní je dlouhá fronta Číňanů, kteří touží shlédnout uvnitř se nacházející kaligrafický div - znak pro „štěstí“ vytvořený samotným císařem, prostě vrchol vší dokonalosti a harmonie. Jdeme raději do jiného altánku, ale jsme z něj náhle smeteni grupou domorodců, kteří slepě následují svou průvodkyni a to, že je někdo v cestě, je naprosto nezajímá.

      S přepisem čínských názvů do latinky je docela problém. V 80.letech byl totiž vyvinut tzv. systém pinyin, který popřel vše, na co jsme byli v Československu zvyklí. Navíc se jinak čte a jinak píše. Takže Mao Ce Tung je najednou Mao Detong, z Pekingu Bejing (čti Pej-ting). Takže i v anglických přepisech jsme dost ztraceni – jak se např. který císař jmenuje v klasickém přepisu do češtiny je těžko vysledovat. Číslice tu naštěstí používají klasické, i když prý mají i své speciální znaky. Zato počítání na prstech je zase jiné, do 9 si totiž vystačí  s jednou rukou.

       Po ubytování (k dispozici jsou i trepky a zubní kartáčky s minipastičkou) vyrážíme na společnou večeři – pekingskou kachnu. Pro jistotu přibalujeme lžíce – a dobře děláme. Mé zoufalé pokusy o transport potravy ze společných mís končí buď na stole, nebo v horším případě na cizím talíři. Lžíce podporovaná jednou tyčkou je to pravé, bez ohledu na Klářiny nesouhlasné pohledy. Pekingská kachna mě dost zklamala, zato většina ostatních chodů byla velmi dobrá, obzvláště osvědčené sweet and sour. Jen nechápu, proč rýži většinou přinesou až někdy v druhé půlce hostiny, Pomalu krystalizuje rozdělení výpravy na pálivou a nepálivou frakci – tu pálivou tvoří hlavně páni a Klára. My jsme někde uprostřed.

      Nakonec jsme se skoro přejedli, každý si většinou našel to své a počáteční boj o sousto postupně ustal. Přišlo to asi na 30 jüanů, pivo na 12 – potřebovalo vychladit.  Dámské trio Světlana,Petra a Lenka jdou s Klárou na masáže, my přes malý supermarket do hotelu. Nákup piva se nepovedl, vyklubalo se z něj pito. S vínem je to lepší, značka Great Wall je vyhovující. Alkoholické nápoje mají zdá se anglické etikety, tak snad nebude tak zle.

 

 24.4.  Peking – výlet na Dlouhou zeď.

     Ráno nás čeká seznámení s čínskou snídaní v hotelové restauraci. Dorazila nás slabá polovina, ostatní jsou asi zmoženi včerejší večeří. Při absenci pečiva je třeba si vystačit s různými knedlíčky, plněnými fazolovou náplní, která ovšem chutná jako povidla, též o různé pálivosti není nouze.  Rýžové polévky nebo něco nevábně podobného mě neoslovovaly nikdy, a dusivá vejce natvrdo taky není to pravé. Okolostolující Číňané dokáží své okolí  pěkné zaprasit, všechny slupky, kosti či jiné odpadky  se házejí přímo na ubrus. Zítra asi zkusíme něco jiného.

     Kolem deváté je přistaven autobus a vyrážíme ke Zdi. S její výstavbou začal ve 3. století před Kristem první (a nejslavnější) císař sjednocené Číny Čchin Š- chuang-ti (Qin Shihuandi). Při její stavbě zahynuly statisíce lidí jejich kosti se staly nezanedbatelným  stavebním materiálem. Měří přes 6000 km, ovšem mnohé její části jsou v troskách. Některé zafixované legendy Klára vyvrací (Zeď je jako jediné lidské dílo vidět z měsíce – to bychom museli vidět každý pořádný hrad), jiné ne (patří mezi 7 divů světa – ty se ovšem týkají staveb známých antickému světu, což Zeď rozhodně nebyla).

       Jedeme asi 2 hodiny, napřed pekingskou zástavbou, poté volnější rovinatou krajinou s občasnými remízky, až se začnou objevovat kopce a jsme na místě – v Mu-tchien-lu (Mutianyu), což je v pořadí druhý zpřístupněný úsek, otevřený v 80. letech. Je trochu dál od Pekingu než nejnavštěvovanější Pa-ta-lin (Badalin), kde prý pro hustotu návštěvníků bývá obtížné vůbec projít jednotlivými baštami.    

      Vstupenky jsou dvojího druhu, ta s CD je o 5 jüanů dražší. Za tento ušetřený peníz si fotím strážce zdi, který opatřen helmou a kopím zaujímá výhružné pozice. Nahoru ke zdi možno vyjet lanovkou, my ale většinou vystupujeme pěšky. Cestou míjíme tobogán, kterým se dá urychlit zpáteční cesta. Asi po 20 minutách jsme u vstupní brány, očíslované jako 8. z celkového počtu 26 bašt, které se tu tyčí  na 3 km dlouhém pásu hradby. Lidí tu zas tak nejmíň není, hlavně díky početnému školnímu modrošedě okrojovanému výletu.

     Slunce pěkně pere, málokdy se jde po rovině, zato velmi často po docela strmých a někdy dost nepravidelných schodech. V chládku bašt se nacházejí kromě znavené školní mládeže i prodejci, pivo je studené a cenu se mi daří ukecávat z většinou 20 na 10. Jdeme napřed delší trasou na západ, spíše do kopce, míjíme další lanovku. Poslední úsek je pěkný krpál. Dál se nemůže, a ani už o to zrovna nestojíme. Je odtud krásný výhled jak zpátky na absolvovanou trasu, tak na další úseky vinoucí se do dálky po hřebenech kopců.     

     Při zpáteční cestě se po poledni zeď vylidňuje, fotí se teď daleko lépe. Jdeme ještě na druhou stranu, k nejnižšímu místu s třemi baštičkami vedle sebe, a pak zase šplháme ostře nahoru. Čas nám nedovoluje dorazit až na vrchol, poslední bašta zůstane nedobyta – zvládl to jen Jirka průvodce. Ten bude ovšem dole rychleji, s Klárou se svážejí toboganem. Dole stíháme pálivou omeletu i nutné studené pivo, opět zdařile ukecané na 10. Prodejci jsou tu dost neodbytní, dost připomínají své kolegy v arabském světě, ale na druhou stranu se snaží uspokojit všechny pro ně jistě nepochopitelné libůstky a dolovat z ledničky piva až k úplné zákazníkově spokojenosti co se týče teploty. A pokud se to nepovede, odejít stejně nejde - jedna prodavačka se mě drží a úpěnlivě něco drmolí a druhá utíká půjčit si kýžené pivo ke konkurenci – před takovým výkonem nezbývá než kapitulovat, i když teplota má k optimální stále daleko.    

       Po návratu do Pekingu navštívíme obchodní uličku s bohatou nabídkou čínských řemesel, posilníme se lákavě vypadajícím čevabčiči na špejli, z kterého se vyklubaly pečené jahody, Marcela nakoupí čaj, Tomáš se projede coby rikšař, a zakončujeme pěkně pálivou plackou na špejli při prohlídce hutongů, přízemních na sebe nalepených domků se společnými záchody a koupelnami, které dříve tvořily skoro celý Peking .Do olympiády by prý měly  být zbourány a nahrazeny sídlištními paneláky. Sice tím prý zmizí atmosféra starého Pekingu, ale místní na to budou mít asi dost odlišný názor.

        Světlana, Petra a Lenka jdou místo masáže na čínskou operu, my končíme v hotelu na večeři – obzvláště ryba na veverčí způsob byla výtečná.  Na pokoji se ale po té hostině ucpal záchod. Kromě toho je problém s dobíjením baterií do digitálu, zásuvky nefungují nebo fungují dočasně, nakonec to vyřeší speciální šňůra do speciální zásuvky, půjčená proti záloze v recepci.

 

25.4.  Peking – Zakázané město – vlak do Si-anu.

    Snídaně se zase moc nepovedla. Nudlová polévka se nedá konzumovat ani lžící, ani tyčkami, protože nudle jsou dlouhé. Číńan si je sice tyčkami přidrží v puse a pak je v podstatě vsrká bez ohledu na okolí, ale nám to moc nejde, a hlavně nemáme bryndáčky. Nemáme ani čas, protože naši objednávku přinesli poslední, a autobus už čeká. Ještě že jsme včera koupili osvědčené párečky a kečup, které budeme zakusovat vánočkou, která se vydávala za toastový chléb.

    Před prohlídkou císařského Zakázaného města ovšem ještě musíme spolknou jednu komunistickou reminiscenci – náměstí Tchien-an-men s  mauzoleem velkého Maa. Kult tohoto masového vraha je v Číně stále živý, stačí se podívat na několik set metrů dlouhou frontu do mauzolea. Mao je také prakticky na všech bankovkách. K prohlídce mumie nás ale nikdo nedonutí, ač zbytek výpravy s výjimkou  Emila se řadí na konec fronty. Než se dostanou na řadu a prožijí si své setkání s Velkým praporečníkem, bloumáme po Náměstí nebeského klidu. Ovšem daleko více než onen klid tu dýchá bolševická minulost i přítomnost. Roku 1989 zde  Teng Siao Pching poslal tanky na studentskou demonstraci a asi tisícovkou obětí zrušil iluze, které o něm svět jako o demokratizátorovi čínské společnost vytvořil. Obrovská plocha obklopená vzorovou komunistickou architekturou, rodinky fotící se pod rudými zástavami, výměna stráží čínské armády, při které dojde k pořadovému předání zelených lavorů, které jsou vzápětí použity k cídění zábradlí kolem náměstí. Do toho otravují prodejci Maových rudých knížek a souborů pohlednic. Ale císařský Peking se naštěstí už hlásí o slovo. Na jižní straně náměstí se tyči osamělá Přední brána, momentálně pod lešením, na severní straně za rušným bulvárem stojí mohutná červená  Brána nebeského klidu – vstup do císařského Zakázaného města – ozdobená velkým Maovým portrétem.

       Za touto branou projdeme ještě dvě další, než se po zakoupení vstupenek po 60 j. opravdu octneme uvnitř vnitřního pravidelného obdélníkového areálu orientovaného severojižním směrem. Celé purpurové město, postavené za dynastie Ming (15.-17.století) je chráněno desetimetrovými hradbami a vodním příkopem – ze severní strany funkčním. Je rozvrženo dost pravidelně, velké budovy uprostřed, malé pavilonky po stranách. Má se zde nacházet 9999 a půl místnost, neboť v nebesích je jich přesně 10 000. Ta půltá by mě docela zajímala, bohužel není turisticky dostatečně podchycena a označena.  Hlavní lákadlo, Síň nejvyšší harmonie s hlavním trůnním sálem, je ovšem pod lešením, a člověk si musí dát pozor, aby mu tento gigantický zelený kvádr nekazil fotky. Ale podobných síní je tu více, včetně trůnních sálů. V budovách po západní straně jsou různé výstavky historických zbraní, oděvů či hudebních nástrojů. Na severní straně za Purpurovou zdí je pravidelná síť dvorků a pavilónků se soukromými prostorami císaře a dvora. Všude plno zlatých draků, lvů a želv. Je tu i další Stěna devíti draků, na kterou je nutno koupit zvláštní vstupenku.

        Motáme se ve městě přes 3 hodiny, a v závěru prohlídky se stejně dostáváme do časového presu, neboť na severovýchodním konci , kde jsme v závěru uvízli, najednou symetrie mizí a najít v tom bludišti východ je dost umění. Nakonec se jakýmsi staveništěm šťastně vymotáme k severní bráně, kde je sraz celé výpravy. Naproti je tzv. Uhelný kopec, navršený zde k obraně neblahé severní strany. Na něm je několik pagod a chrámků s pěkným výhledem na Zakázané město, nyní stejně jako spousta dalších památek v Pekingu před olympiádou pod lešením. Přesto se vyškrábeme nahoru, výhled ale i vzhledem k šedivému smogu nic moc.

       Přes varování, že druhá nejvýznačnější památka Pekingu Chrám nebes je také pod lešením, asi 8 z nás projevilo zájem podívat se k němu. Při příjezdu je jasné, že to bylo správné rozhodnutí – po lešení ani památky. Vstupenky tu jsou zase dvojí, vnější levné (jen do parku) a vnitřní dražší. Projdeme přes venkovní vyvýšený kruhový oltář , ovlivněný symbolikou devítky, vyznačující se zajímavou akustikou, stejně jako Stěna ozvěn, obklopující následující kruhový chrámek. Bohužel nemáme čas se tomu moc věnovat, k vlastnímu chrámu je to ještě asi 1 km, a my na to máme asi 40 minut. Chrám nebes, místo obětí a modliteb císaře – Syna nebes – za dobrou úrodu,  je kruhová pagodovitá stavba asi 40 m vysoká, zářící červeně a zlatě po čerstvé rekonstrukci. Pochází z 15. století, ale v 19. byl opraven po požáru. Až k němu se zatím ještě nemůže, ale i tak to stálo za to. Zpáteční cestu bereme pěkně svižně, ale ještě chytneme jeden boční chrámek těsně před zavřením. Ostatní zatím stihli prý výbornou večeři, což se jim bude hodit, protože nás čeká noční přejezd vlakem do Si-anu.

      Už vůbec prodrat se na nádraží je umění, protože je obleženo davy Číňanů. Tady člověk rázem pochopí, že se nacházíme v nejlidnatějším státě světa. Uvnitř už je to lepší, i když mnozí členové výpravy jsou handicapováni ne zrovna nejlepším výběrem zavazadla.  Tašky přes rameno či kufříky na kolečkách, které mají tendenci upadnout při nejnevhodnější příležitosti, opravdu nejsou to pravé. Navíc se na nás vrhá jakási poměrně rezolutní skupinka asi nádražáků v červených čepicích s velmi razantním verbálním projevem. Vypadá to, že nám nadávají, ale Klára sděluje, že pouze nabízejí za mírný úplatek přednostní přístup k vlaku. Sama si  ale asi není jista, že jde skutečně o ajznbóny, protože s jejich snahou odebrat nám zavazadla a odvézt je na vozíku nesouhlasí. Dochází k tahanici o bagáž, domorodci hned vycítili, že se něco děje a okamžitě se shlukují kolem. Nakonec jsme své věci ubránili a skončili jako řadoví cestující v přeplněné čekárně. Naštěstí vlaky zřejmě v Číně jezdí docela přesně a tak dlouho nečekáme.

      Máme celkem štěstí, našich 18 lehátek je ve třech šestilůžkových kupé vedle sebe. Klářina výzva, aby nejmladší zaujali místa nahoře, trochu zapadla. Emil a Honza, dva nejstarší z pánské části, končí na nejvyšším bidle, ale prý jim to nevadí. Já s Marcelou jsme obsadili střed, což odpovídá našem statusu. Jdu se poohlédnout po vlaku, cesta končí u vozů 3. třídy, kde neproniknutelný dav namačkaných stojících lidí zaráží další postup. Děs ovšem ve mě vyvolal pohled na záchod – v čínském vlaku jsou totiž všechny záchody turecké. Honem se vracím pro imodium, abych zarazil náhlý neklid, který vypukl v útrobách při tomto hrůzném odhalení. V umývárně se taky nenudím, voda z odpadu vesele stříká na podlahu a rázem je jedna nohavice zcela mokrá. Usuzuji, že je ta pravá příležitost uchýlit se k lahvi.

       Zbytek času do centrálního zhasnutí kolem 22. hodiny uběhl v družném hovoru o cestování se zvláštním důrazem na problematiku toalet. I na památky UNESCO došlo, protože Milena se tím profesně zabývá. Kromě toho je autorkou knihy Setkání s Čínou, kterou shodou okolností vlastníme.

 

26.4.   Si-an.

        Kolem 7 hodiny slézám dolů a začínám se rozkoukávat. Žlutou sprašovou krajinou se blížíme k více jak dvoumiliónovému Si-anu. Bývalo to hlavní město, dnes je proslavené hlavně tzv. hliněnou armádou, posmrtnou podzemní stráží císaře Čchin Š- chuang-ti, což je náš starý známý budovatel Velké zdi. Kromě toho proslul vyvražděním všech konfuciánských učenců a spálením jejich spisů – inu „velikán“ se vším všudy. Armáda byla objevena v roce 1974, kdy místní venkované při hloubení studní začali nacházet úlomky lidských soch.

       Řidič přiděleného mikrobusu nás našel na prostranství mezi nádražím a mohutnými si-anskými hradbami celkem svižně. Cestou do hotelu si můžeme hradby vychutnat, jsou pěkně zrekonstruované, vysoké 15 metrů, a jejich délka je 14 km.  Jsou přerušovány mohutnými branami a baštami, zvenku je vodní příkop.

      Po rychlém zotavení v hotelu vyrážíme busem za hliněnými vojáky. Po necelé hodince nás vítá obří socha císaře a 3 velké zastřešené haly, pod kterými se skrývají terakotové voje. Kolem poledního slunce pěkně pere, s úlevou mizíme napřed v chládku  kruhového kina, kde sledujeme hraný vznik armády i její objevení a částečné zničení rebely po smrti nástupce císaře Čchina. V první hale je hlavní 6000ový voj, pěchota, první řady perfektně zrekonstruované, zadní už v poněkud pobitevním stavu. V druhé je zastoupena i jízda, i když daleko méně početná. Ve vitrínách jsou vystaveni reprezentanti jednotlivých druhů zbraní – kopijníci, střelci z kuší, nižší a vyšší důstojníci, generálové, jízda a vozatajové. Ve třetí hale je   vozatajstvo – i když válečné už vozy dávno shnily – a muzeum, dokumentující historii objevení a rekonstrukci armády. Celkem bylo zatím vykopáno asi 6000 vojáků, ale kopce kolem jich prý skrývají mnohonásobně více. Tři hodiny, které tu máme k dispozici, jsou zbytečně moc, tak se snažíme někde se najíst. Restaurace ale vypadá trochu chaoticky a čajovna mne pochopitelně nepřitahuje, ale nakonec objevíme příjemný stánek s pálivými kuřecími stehny a vychlazeným pivem. Při odjezdu poskytneme bohatý úlovek několika dětem, které se pídí po prázdných pet lahvích, které se v Číně zpětně vykupují.   

      Po návratu do Si-anu se projdeme kousek po širokém korzu  hradeb (možno půjčit kolo a celé je objet) s výhledem na vnější moderní čtvrti i na staré vnitřní město, projdeme obchodní a řemeslnickou uličkou s pěknými čínskými branami a starou pagodou, a pokračujeme městskou dopravou kolem obrovské zvonové a ještě větší bubnové věže do čtvrti zdejší početné muslimské komunity. Propleteme se trhem a jsme u mešity. Ta ale vypadá až na nápisy v  arabštině naprosto stejně jako kterýkoli čínský chrámek, včetně několika vstupních bran a altánků. Boty před hlavní budovou ale upozorňují, že uvnitř probíhají modlitby. A odcházející věřící mají bílé fezovité čapky.

       Večeře v muslimské čtvrti byla normálně čínská, specialitou byly výtečné skopové špízy. Ale následek na sebe nenechal dlouho čekat, urychleně musíme se musíme s Marcelou trhnout a vyhledat dobrodiní dosti příšerného záchodku pod bubnovou věží. Už uklidněni nakonec objevujeme i krámek s vínem a příjemnou pekárnu, takže na večer i ráno jsme zabezpečeni. A za pomoci vyjednávačky Světlany se nám podařilo nakoupit kvanta sušených meruněk a kiwi, které jsou určeny pro konzumaci až v Tibetu. Ještě nás čeká drobné drama, neboť náš hotel záhadně zmizel. Naštěstí ho brzy objevíme, neboť je zamaskován v nákupní pasáži.   

 

27.4.   Si-an – vlak do Čcheng-tu.

      Po ne moc povedené snídani v hotelu jedeme místní linkou k  pagodě Malé divoké husy z 8.století. Číńané a hlavně Číňanky tu po ráno hromadně cvičí s vějíři i meči, v parku hraje i dívčí kapela s historickými nástroji. Na pagodu se dá i vylézt, výhled je ale jen na moderní čtvrti. Klářina přednáška nás seznamuje se základy buddhismu, její výklad sleduje i početná čínská komunita, nejzvídavější nahlížejí přes rameno do poznámkových bloků nejpilnějších studentek. Podobný zájem jeví též o displaye digifoťáků a videí. Naše střeva ještě nejsou zcela v pohodě a občas musíme výuku přerušit.

    Následuje taoistický chrám Osmi nesmrtelných. Taoismus je  vedle z Indie pocházejícího buddhismu a domácího konfuciánství třetí čínské náboženství – původně to byl spíše myšlenkový směr, což ještě více platí o konfucianismu. Z mého pohledu mi obě tato vyznání připadají podobná, kladou důraz na konzervativní hodnoty a řád a žití v souladu s okolním světem a přírodou. Asi právě proto byl konfucianismus tak potírán za kulturní revoluce. Všechny tři směry se vzájemně doplňují a jsou k sobě naprosto tolerantní.

    Chrámek je příjemné místo, svatyně jsou vyzdobeny sochami nesmrtelných i jiných svatých či proroků, malební taoističtí mniši v bílých kamaších a černých čapkách právě po různých zákoutích obědvají. V okolních uličkách je plno obchůdků, kde je možno nakupovat rozličné religiozity, včetně „peněz duchů“, které pak jsou předmětem obětí. Posedávají tu různí šarlatáni a věštci. Světlana hned služeb jednoho z nich využívá a všichni jsou nadšeni, jak byl (a ještě jistě bude) přesný. Nám se zatím podařil nákup starých dobrých luncheonmeatů (stále stejná vizáž) a kečupů, tak na cestách hlady nezahyneme. Návrat do hotelu je na poslední chvíli – střeva ještě nejsou zcela OK. Před návratem do hotelu si projdeme pravý čínský trh, kde jsou k mání i nejvybranější živé lahůdky – hadi, želvy a obrovské ropuchy. Inzerovaní psi v klecích  už ale zřejmě byli vyprodaní.

    Před odjezdem se s Marcelou jdeme podívat k  hradbám, zvenku je příjemný parčík plný relaxujících Číňanů, mnoho z nich nás zdraví a snaží se s námi dát do řeči. Je to hned jiné, když nejsme součástí skupiny.

    Vlak do Čcheng-tu odjíždí  v 17.00, tentokrát využijeme přednostního vstupu. Zaléhací pořádek už je známý, můžeme se tedy věnovat pozorování krajiny, kde se začínají objevovat i zasněžené hory, využít služeb perónních prodavačů a navštívit jídelní vůz za účelem nákupu piva. Šéf  jídelňáku je nepřehlédnutelná postava, napřed to vypadá podle jeho gestikulace a dikce, že pokud si nedáme něco k jídlu, rovnou nás vyhodí oknem z vlaku, pak seřve pikolíka, který nám vydal pivo a nakonec nás s úsměvem propustí i s pivem. Vlak je sice na nižší úrovni, než byl ten z Pekingu, ale daleko častěji tu procházejí stevardi s nabídkou docela dobře vypadajícího jídla. Zato velmi otravná je stále pendlující figura se zapnutým notebookem s filmem probíhajícím na monitoru – asi jde o reklamu vlakové DVDpůjčovny. Pomalu se osměluji k nákupu perónních placek - ucpu to imodiem a šláftruňkem - snad to nějak dopadne.

    

 

28.4.   Čcheng-tu.

  Čcheng-tu údajně patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející čínská města, cestou z letiště to ale zrovna moc vidět není.Napřed se jedeme podívat do chovné stanice pandy velké. Před vchodem nás vítá pandí nadživotní socha a několik stánků plných pand plyšových. Pandy ve výbězích se většinou válejí na zádech a chroustají bambus, kterého dokáží spořádat až 20 kg denně. Ve volné přírodě jich už v Sečuanu přežívá snad jen tisícovka. Jsou totiž moc líní, k množení proto přistupují neodpovědně a když se náhodou něco povede, mládě po narození je mrňavý spíše zárodek, takže úmrtnost je vysoká. Kromě velkých pand tu mají také menší pandy červené, a v přilehlých bambusových hájích sídlí početná kolonie bílých volavek. Jsme už dost na jihu, je pěkné vedro, takže v závěru prohlídky uvítáme chládek kina s pandím filmem.

    Obědváme ve vegetariánské restauraci ve funkčním buddhistickém klášteře Wen-šu. Trochu se toho obávám, neboť mi není přesně znám vztah k vegetariánů k pivu. Obavy byly bohužel zcela oprávněné, pivo je nealkoholické. Čajovna pod širým nebem je plná, horko je už docela nepříjemné. Naštěstí ke klášteru přiléhá parčík, kde je možno se skrýt ve stínu stromů, protože altánky už jsou přeplněné.

     V hotelu se jdeme osvěžit do restaurace, ale pivo je teplé k nepití. Ale pomocí hlavně gestikulace se mi podaří mladou servírku přesvědčit, aby dala pivo do mrazáku ke zmrzlinám, že si ho za 20 minut přijdu vyzvednout. A o další že bych měl zájem večer. Servírka je velmi chápavá a iniciativní, večer mám ty piva asi 4.

     V podvečer prolézáme moderní centrum s poněkud delikátním posláním objevit obchoďák a sehnat tam vložky. Naštěstí jsme opatřeni Klárou psanou kartičkou s příslušným dotazem, takže se nemusíme uchylovat k řeči těla, což by mohlo možná vést k nemilým nedorozuměním. V bohatě zásobeném supermarketu si můžeme koupit i živé ryby přímo z akvária, my se ale spokojíme s několika rybími konzervami. Stále totiž od Kláry slyšíme, jak se v Tibetu bídně vaří, tak se musíme zásobit. A dry red wine v akci také neunikne naší pozornosti. A nakonec objevujeme přitažlivě vypadající balenou naplátkovanou  pekingskou kachnu.

     Večer trochu přebalujeme, zítra totiž letíme do Lhasy. Údajná pekingská kachna se ukáže být spíše slepicí včetně hlavy a pařátů, které prý Číňané považují za vybranou pochoutku. Víno je výborné a u jedné lahve nezůstane, neboť potřebujeme dosti vydatný šláftruňk. Máme okna přímo na staveniště a Číňané se rozhodli dnes v noci usilovně pracovat za pomoci rypadla. Okno zavřít nejde, protože bychom se upekli.

 

 29.4.   Čcheng-tu –  Lhasa.

     Bylo zásadní chybou, že jsme nevypili i poslední láhev. Spal bych klidněji a tudíž bych asi neměl na hlavě šrám způsobený rohem mramorového nočního stolku vtipně umístěného mezi postelemi. A letištní personál by neměl co zabavit, což byl osud, který potkal zmiňovanou poslední láhev v mém příručním zavazadle. A nemohli jsme ji ani otevřít a na místě vypít, protože nůž s vývrtkou už byl ve velkém báglu někde na cestě k letadlu a zdatní Moraváci už za rámem..

     Naštěstí krásné počasí a nádherný výhled na zasněžené velehory pod námi byly náplastí na utrpěné příkoří,  v letadle navíc korunované podávanou odpornou kaší s půlkou vajíčka ve skořápce, které jsem si všiml až ve chvíli, kdy jsem ji po kusech vztekle prskal zpět do misky. Po dvou hodinách panoramatického letu klesáme do širokého údolí kolem řeky Kjičchu a přistáváme na lhaském letišti v Gonkaru. Jsme ve  výšce 3700m, což si uvědomujeme při každém rychlejším pohybu.. Čeká nás už autobus s průvodcem, který se nám bude věnovat následujících 8 dní. Do Lhasy to máme asi hodinu a půl, cestou vidíme první jaky (obklíčené hroznem fotících turistů) a obří buddhy, vytesané a omalované ve skále, která je pokryta bílými obřadními šálami - khatagy. Kolem povlávají ve větru  barevné modlitební praporky – podívaná je to zatím malebná, po čase se ovšem potrhají a vítr je roznese po skalách – často to potom vypadá jako kolem řeky po povodni. Počasí je nádherné, doufám, že nám vydrží.

      Lhasa má přes 100 000 obyvatel, v současné době už Číňané tvoří nadpoloviční většinu. Náš hotel Mandala stojí  přímo na tzv. korwě, tedy poutním okruhu kolem nejposvátnějšího lhaského chrámu Džókhang. Než nám přidělí klíče, sleduji pestrou směsic poutníků, kteří kolují kolem – po směru hodinových ručiček a většinou s nezbytnými roztočenými modlitebními mlýnky.  Korwa je lemována prodejními stánky, přeplněnými jak třeba zmíněnými mlýnky a praporky či jinými buddhistickými  artefakty, tak botami, tričky, čepicemi apod.- zkrátka opravdová pouť, ale permanentní. Občas problesknuvší nepřehlédnutelná zeleň čínských uniforem mi ovšem rychle připomene pravý stav věcí.   

      Náš pokoj je v přízemí, s okny do postranní uličky, a je to pěkná ledárna. Jdu se ohřát na střešní terasu s pěkným výhledem na chrám i korwu, a konečně vidím i dalajlámův palác Potalu tyčící se vysoko nad lhaskými střechami.

      Chrám Džókhang je to pravé místo na první lekci o tibetském budhismu. Džókhang byl založen v 7. století za  prvního krále sjednoceného Tibetu Songcäna Gampa. V přítmí chrámu se skrývá v Tibetu nejposvátnější socha buddhy Šákjamuního. Právě za Songccäna Gampa začíná buddhismus pronikat do Tibetu, též působením jeho dvou manželek, čínské a nepálské, a vytlačuje původní bönismus. S buddhou či spíše buddhy to ovšem tak jednoduché není. Tento Šákjamuní byl s největší pravděpodobností opravdu historickou postavou – princem Sirddhátou Guatamou  z přelomu 6. a 5.století před Kristem, od jehož „osvícení“ či „probuzení“ se traduje počátek buddhismu. Buddha ovšem není pouze tento konkrétní „mnich ze Šakjú“,  ale jde vlastně spíše o titul osvícence, který ukončil cyklus převtělování a vstoupil do nirvány. Takže buddhů je více, jedním z nejvíce zobrazovaných bývá Maitréja – buddha budoucnosti, i když podle jiných pramenech je to bódhisattva., což je převtělenec, který by sice mohl též vstoupit do nirvány, ale zatím zůstává na tomto světě a pomáhá ostatním. A pak tu máme též zástup arhatů, jakýchsi buddhových apoštolů. Aby to nebylo tak jednoduché, buddhismus rozeznává 2 školy, hinajánu (malou cestu), která je poněkud ortodoxnější,  a rozkročenější mahajánu (velkou cestu). Tibetská forma buddhismu se nazývá vadžrajána - diamantová cesta. A mnozí buddhové či bódhisattvové se v různých zemích jmenují jinak a též mění pohlaví.

    Tohle všechno se nám v zatím naprosto neutříděném stavu honí hlavou v při prohlídce temné svatyně Džókhangu. Kolem chrámu vede i vnitřní poutní korwa, kterou  obcházíme a roztáčíme přitom řadu zlatavých modlitebních válečků lemujících celý okruh.  Po schodech a žebřících  se dostáváme na střechu, všichni se postupně fotí u zlatého kola dharmy s dvěma jeleny, kterýžto symbol patří nad vchod  každého tibetského chrámu asi jako u nás kříž ke kostelu. Pod námi máme hlavní vchod  s modlícími se věřícími padajícími opakovaně na zem, za ním náměstí Barkhor a v dálce majestátní Potalu. Ještě se sem vrátíme večer, ale teď se musíme někde najíst.

    A to nejlépe při cestě okruhem. V oleji se škvířící krokety a brambůrky nám na závěr prodavačka s potměšilým úsměvem posype jakýmsi kořením – a už uháním pro pivo do přilehlého krámku. Nasyceni brouzdáme po okruhu – je tu docela dost žebravých dětí, a vypadají opravdu hladově. Domorodci jsou často velmi malební a speciálně starší ženy jakoby   svými rysy i oblečením vypadly odněkud z Peru či Bolívie. Dá se rozeznat příslušnost k různým kmenům, nejhrději působí mohutní černě odění muži s havraními vlasy zdobenými červenými střapci – předpokládám, že to asi budou oni obávaní válečníci z východního Khamu. Je tu i opravdu silně zapálený poutník, který korwu měří vlastním tělem  na šíř. Obchází celý asi kilometrový okruh tak, že každém pádu k zemi opět povstane a posune se tak o čtvrt metru doleva.– ruce a kolena si chrání přivázanými destičkami, ne tak hlavu, kterou při každém klesnutí udeří o dlažbu – na čele už má ošklivě vypadající bolák.  

     K večeři si dávám  v příjemné restauraci s výhledem na Barkhor jačí na kari a s jídlem jsem plně spokojen, ovšem pravé šerpské  prosorýžové  „pivo“  - čhang – připomíná spíše zkyslý burčák, dávám přednost tradiční lahvové Lhase (0,65 l ). Ochutnávám i základní tibetský pokrm tsampu, chutná jako těsto na nějaké cukroví, asi bych se tím neuživil. Ale na druhou stranu je bezpečná na rozdíl od další speciality, která na našem stole přistává škvířící se a prskající na všechny strany, Všichni prchají a nikdo se k tomu ohnivému steaku  nezná – konečně se ozvou zájemci od vedlejšího stolu. Po večeři nám průvodci sdělují příjemnou novinu – v Nepálu se situace uklidnila a my se tedy vracíme k původnímu plánu cesty. V přízemí restaurace jsou telefonní budky, odkud to jde poměrně velmi levně nahlásit domů.

      Po sedmé večerní se vracíme k Džókhangu. Věřících leštících svými těly dlažbu přibylo, takže už je přistaven i stolek pro čínského dozorčího. Jiní představitelé zákona drsným způsobem organizují frontu ve svatyni, která se pomalu sune ve směru hodinových ručiček kolem stěn. Lavice uprostřed svatyně jsou obsazena mnichy, jejichž uhrančivě rytmické  sborové mantry ruší halasná čeština. Ne ovšem naší výpravy, ale party, která se sem právě probila z Nepálu a je tudíž plná dojmů. Občas se prý za pomoci domorodců museli prosekat i zátarasy a filmovali je do televize. Varují nás, že cesta do kláštera v Sakje, který máme též v programu, je neprůjezdná, Klára jim ale moc nevěří. Před západem slunce vylezeme zase nahoru ke kolu s jeleny, zlaté střechy chrámu postupně rudnou, Potala v dáli ale moc nevynikne, slunce zapadá přímo za ní. Silně přituhuje, stahujeme se„zahřát“ do našeho vymrzlého pokoje, kde je nutno okamžitě ve svetru a s lahví ginu zalézt pod peřinu.        

   

 30.4.  Lhasa. 

      Jelikož ráno zklamalo jinak spolehlivé telefonní či dveřní buzení, parádně jsme zaspali a díky tomu se musíme obejít bez snídaně, abychom stihli prohlídku Potaly.  Mrazivým, ale slunečným ránem procházíme čínskou částí Lhasy, ulice jsou širší a vzdušnější, ale půvab starého tibetského města je definitivně pryč. Nápisy na obchodech jsou dvojjazyčné, čínské znaky doplňuje tibetské písmo, vytvořené v 8. století z indického. Červenobílý dalajlámův palác se ranním slunci tyčí nad typickou komunistickou přehlídkovou plochou, která tu vznikla po zbourání starého města a je pochopitelně korunována pomníkem „osvobození“ tibetského lidu čínskou lidovou armádou v roce 1951.  Je sice pravdou, že Tibet byl ještě ve 20. století středověkou feudální zemí včetně otrokářství, nevolnictví a krutých tělesných trestů, Číňané se ovšem velmi rychle začali chovat jako v dobyté zemi, což vedlo v roce 1959 k povstání, po jehož potření uprchl 14. dalajláma do Indie a režim se ještě utužil  Krach „velkého skoku“ přinesl do Tibetu hladomor a „kulturní revoluce“ vše dokonala.

  Vlevo pod Potalou stojí tři bílé stúpy, přes které je krásný pohled na palác se zasněženými horami v pozadí.U vchodu musíme překonat dotěrné matky s miminy, odrostlejší děti  zvládnou žebrání samy. Štědrostí si nijak nepomůžeme, na dárce se hned sesypou všichni ostatní neobdarovaní a drobné brzo dojdou. Konečně jsme za branou ve frontě na lístky, které dnes stojí „jen“ 100 jüanů. Od zítřka se totiž všechny památky ve Lhase zdražují dvojnásobně. Vzhledem k nadmořské výšce vystupujeme rozvážně  po širokém schodišti až ke vchodu do Bílého paláce, který je ale v rekonstrukci, takže prohlídka je omezena na Červený palác. Stavba obou prostupujících se paláců byla započata v 17. století za tzv. Velkého pátého dalajlámy, jehož smrt byla  více než  10 let tajena, aby Potala mohla být dokončena. Dalajláma je duchovním vůdcem  buddhistické sekty Gelugpa (sekty žlutých čepic), která  po svém založení v 15. století postupně zaujala vůdčí místo mezi čtyřmi tibetskými sektami. Titul pochází z mongolštiny, protože Mongolové tehdy byli v Tibetu rozhodující silou - teprve v 18. století jejich roli převzali Číňané. Dalajláma je  považován za převtělení Avalókitéšvary – tibetsky Čänräziga, tzv. bódhisattvy soucitu.

     V současné době je Potala v podstatě muzeum, ale pro svou minulost  ji Tibeťané mají stále v posvátné úctě. Procházíme mnoha temnými a studenými místnostmi a sály, osvětlenými pouze svíčkami v tácovitých svícnech, kam návštěvníci pilně doplňují jačí tuk, který také dodává všem tibetským chrámům typickou „vůni“. Je tu zima, ohřívání rukou nad svíčkami ale vyvolává silný nesouhlas našeho tibetského průvodce. Zahřát se dá také pochodem skrčmo pod nástěnnými knihovnami, což je oblíbená tibetská zábava. Nespočetná řada soch buddhů či jiných převtělenců, mandaly, thangky (ikony na plátně) a mnoho dalšího  mi velmi rychle splývá do nepřehledné změti, zato záchod si zapamatuji zcela určitě - krásně vyzdobená velká místnost s jednou dírou uprostřed podlahy a pod ní asi 60 m volného pádu.

        Asi po dvou hodinách vylézáme a čeká nás ještě korwa kolem Potaly, která vede zadem  úpatím kopce s palácem. Pak jdeme hledat restauraci, ale nacházíme jen arabskou, tuším nebezpečí nealkoholického piva, a navíc se tam všichni nevejdeme. Bereme si s Marcelou drožku do hotelu, při placení rikša ukazuje 3 prsty, to je ale málo, dávám mu 10 jüanů, ale je nespokojen, stále ukazuje 3 prsty, dám mu tedy 3, ale to už se mu vůbec nelíbí, takže nakonec těch 10 bere. Po domácím, sice jen luncheonmeatovém obědě, ale zato s pivem (je třeba ho kupovat v kamenných obchodech, díky nočním mrazům si tam udrží teplotu), se pěšky vracíme pro ostatní, ale ještě musíme čekat – Arabové obsluhovali pomalu. Odpolední program je letní sídlo dalajlámů Norbulingka, část výpravy to zkouší též rikšami. Norbulingka postavená za předposledního 13. dalajlámy připomíná spíše čínské pavilónky v Pekingu, do monumentálnosti Potaly má daleko.Jedná se ale o rekonstrukci, neboť po nezdařeném protičínském povstání byla roku 1959 srovnána se zemí. Podobně dopadla naprostá většina tibetských klášterů, obzvláště za „kulturní revoluce“, kdy např.  Potala přežila jen díky tomu, že byla obsazena armádou.

       Večer se potulujeme kolem Džókhangu a v přilehlých uličkách, okukujeme trička Yak yak yak!, pokoušíme se koupit něco podobného chlebu, což se nakonec moc nepovedlo – s vínem jsme úspěšnější. Večeře v našem hotelu je dražší a horší než ve včerejším podniku. Večer napíšeme pohledy, ale nemáme známky. Ty se dají sehnat jen na poště, ale ta bude i zítra zřejmě zavřená, protože po 1.květnu mají v Číně několikadenní svátky.

 

1.5.  Lhasa  - výlet do kláštera Gandän . 

     Hlavním dnešním cílem je jeden ze tří nejvýznačnějších klášterů sekty Gelugpa, zbývající dva jsou Däpung a Sera, která nás čeká odpoledne. Gandän je z nich nejstarší a byl založen zakladatelem sekty Conghapou, reinkarnací bódhisattvy Mandžušrího, který zde byl též pohřben.Vyrážíme naším autobusem kolem deváté,  asi hodinu vede cesta kolem řeky Kjičchu, pak autobus najednou odbočí  po prašné hrbolaté cestě serpentinami do výšin. Ale po chvíli musíme zastavit a jsme orgánem přepočítáni – čínské vedení má zřejmě strach, aby se jim v klášteře nehromadili novici.

       Klášter je umístěn v přírodním amfiteátru pod vrcholem hory ve výšce 4300 m, s krásným výhledem na kotlinu pod sebou a další vyšší zasněžené hory na obzoru. Viděl jsem fotografie, jak dopadl v Maově době, kdy z jeho 109 budov  zbyla jen řada rozvalin. Některé jsou ještě patrné, ale jinak je už část budov zrekonstruována a září zlatem. Prostředky na obnovu chrámu byly v tomto případě získány formou "Národ sobě". Nesmí opět chybět korwa, kterou absolvujeme úvodem. Tentokrát je bez modlících válců, ale zato  vede kolem hory s dalekým rozhledem  na okolní rozsáhlé kotliny. Všude kolem kvanta modlitebních praporků, i někteří z nás si je kupují a zavěšují na bílé kapličky kolem cesty, ve kterých Tibeťané nechávají různé obětiny, hlavně jačí sýry, tsampu a miniaturní trojsošky Conghapy a jeho dvou učedníků. Vedle korwy je i místo „nebeských pohřbů“, kam je odneseno tělo, které se potom stane potravou vzdušných dravců – dva již nad námi krouží a vyhlížejí si oběti. Jdeme s Marcelou raději napřed, abychom ptákům předvedli svoji zdatnost, kolem skalní svatyně, kde si zde meditující mnich ohřívá konvici za pomoci slunečního kolektoru. Postupně prolézáme budovy kláštera, velké svatyně i menší komory, po schodech i žebřících, kolem Conghapů, Majtréjů, Šakjamůniů a dalších osvícenců přibývajících s každou další svatyní snad geometrickou řadou. Nakonec se s Honzou trhám, vyrážíme vzhůru k vrcholku kopce asi 300 m nad námi, který slibuje pěkný výhled na klášter z ptačí perspektivy. Za chvíli nás předběhne Jirka s Tomášem a Patrik. Toho docházím kousek pod vrcholem, kde usuzujeme, že už to stačí, ostatní totiž piknikují u autobusu a čekají na nás. Jirka s Tomášem jsou vidět na vrcholu, ale na tyto reinkarnace kamzíků nemáme. Výstup v těchto výškách, navíc prakticky bez vody, o pivu nemluvě, není žádná sranda.

       Dole je pivo zabezpečeno – Marcela zabodovala, klášter zřejmě není zase až tak asketický. Cesta dolů včetně zastávky u stádečka jaků je díky tomu příjemným zážitkem, i když napít se z lahve v roztřeseném autobuse vyžaduje značnou obratnost. Kousek před Lhasou je náš autobus zadržen policisty, řidič s nimi dlouze diskutuje, ale asi neúspěšně – zítra zřejmě pojedeme jiným vozidlem. Přes toto zdržení stíháme v pod skalami umístěném klášteře Sera disputaci mnichů, což je pozoruhodný zážitek. Zdálky už nás vítá „bordel jak v buddhistický škole“. Minimálně stovka převážně mladých mnichů je shromážděna v klášterní zahradě v mnoha  skupinkách a diskusi skutečně prožívají. Nejčastější  obrázek je dvojice, sedící bývá většinou ten klidnější a mlčelivější, jen občas pochybovačně zakývá hlavou. Zato nad ním stojící diskutér to prožívá a svá tvrzení dokládá osobitým gestem, které vypadá, jako když chce svého partnera zvýše s mohutným nápřahem a často i s otočkou zfackovat, ale úder vždy skončí s mohutným plesknutím na vlastní dlani. Kvalita tohoto plácnutí bude zřejmě ne nezanedbatelným argumentem v disputaci. Po zvláště zdařených závěrech opakuje akci v rychlém sledu několikrát a poté se s vítězným úsměvem rozhlédne, jak jeho výkon hodnotí okolí. To je ovšem poněkud nezasvěcené, protože se skládá z početných turistů, kteří by hluboké problémy místní věrouky asi těžko chápali, i kdyby jim byly přeloženy.

      Na zpáteční cestě se pokoušíme koupit známky, je to beznadějné, pošta je zavřena – dál to asi bude ještě horší, lhaské pohledy zřejmě pocestují z Nepálu. Vpodvečer se loučíme s  Barkhorem jačími steaky, s korou nákupem jačích triček, a s Potalou si na dálku připijeme pivem Lhasa z terasy hotelu. A jdeme se dolů sbalit, zítra vyrážíme na jihozápad do Gjance.

 

2.5.  Lhasa  - jezero Jamdrok – Gjance.    

    Nový autobus je podstatně etničtější včetně řidiče, náš tibetský průvodce nás bude provázet až na hranice Nepálu. Cesta vede kolem horního toku Brahmaputry – tak se ovšem jmenuje až v Indii, v Tibetu to je Cangpo. V dálce září bílá sedmitisícovka Ňančhengaca , cesta začíná serpentinami stoupat, tentokrát po velmi dobré silnici. Ve výšce 4800 m  překračujeme sedlo Kampala  a na druhé straně hřebenu se před námi otevírá nádherný výhled na posvátné slanovodní jezero Jamdrok ve výšce 4500 m . Po výstupu z autobusu se nás hned vrhnou majitelé jaků – kdo by odolal neopakovatelné fotce, po které ale následuje dost otravná diskuse o ceně – nakonec jsme uhájili původně dohodnutých 5 juänů pouze za cenu odhození bankovky na zem a relativně urychleného ústupu. Relativně proto, že v těch skoro 5000 m to moc rychle nejde. Máme 20 minut volna, tak se vyškrábu na nejbližší kopec, odkud je krásný pohled jak na jezero, tak zpět na kotlinu Cangpo Brahmaputry. V sedlech i na kopcích tu všude narážíme na tzv. domovy duchů, které mají sloužit různým démonům za obydlí, aby neotravovali lidi. Někdy jsou  to jen prosté kamenné pyramidky - mužíci, jindy i pagodovité stavbičky ověšené modlitebními praporky a stuhami.Slunce pálí, ale zároveň to tu pěkně fičí. Za chvíli doráží i Marcela s tím, že odjezd je posunut. Řeší se totiž, co dále – někde před námi je vzhledem k sesuvu silnice neprůjezdná. Dá se sice vrátit a jet jinudy, ale přišli bychom o cestu kolem jezera. Zprávy od protijedoucích řidičů se dost liší, nakonec inspirováni příkladem jiných a větších autobusů vyrážíme dál. Asi po dvou hodinách cesty se silnice sice promění v prašnou cestu, ale o nějaké neprůjezdnosti nemůže být ani řeči. Vody v jezeře očividně ubývá, jezero vysychá prý kvůli nově postavené elektrárně, která pochopitelně v očích Tibeťanů k posvátnému jezeru nepatří. Objedeme zátoku a stavíme na oběd v městečku Nagarzé - překvapivě dobré jídlo ve stylu samoobslužného bufetu – zatím mi přijde, že to s tibetskou kuchyní nebude tak zlé, příliv Číňanů má i své sympatičtější stránky. Po jídle nás na ulici čeká překvapení v podobě sněhové přeháňky, řidič s průvodcem navíc cosi opravují na našem vozidle. Výsledek asi není zcela uspokojivý, protože autobus musíme roztlačovat a za chvíli zase stavíme a řidič uhání do nejbližšího baráku,ale asi jen pro vodu do chladiče. Ta zřejmě pomohla, protože jsme se úspěšně vyšplhali  do průsmyku Karola (5045 m), nejvyššího bodu dnešní cesty . V těchto místech proběhla roku 1904 bitva mezi tibetskými obránci a anglickým expedičním sborem vedeným plukovníkem Younghusbandem, který vstoupil do země pod záminkou zabránění ruské invazi. Ve skutečnosti šlo spíše o masakr, děla a kulomety proti předovkám.

    Sedmitisícovky i ledovce máme skoro na dosah, stavíme u bílého čhörtenu, obklopeného několika přízemními domky z kamení a vepřovic, i když možná že jde o jačí trus. Domorodci rázem zaútočí na náš autobus s nabídkou zkamenělin, minerálů a všemožných suvenýrů, někteří se jen nabízejí jako fotomodely. Pro nával dětí ve dveřích autobus skoro nemůže odjet, je nutno se vyplatit aspoň sladkostmi.

     Před dalším průsmykem musíme dole čekat, na protějším svahu se dost složitě vyhýbá autobus s protijedoucím náklaďákem, krajnice se sypou do propasti –  zvládli to. Vysoko nad námi sleduje ten riskantní manévr stádečko ovcí pasoucí se na prakticky kolmé stěně. Protijedoucích nákladních aut je ale celá kolona, nakonec tedy přece jen musíme vyrazit  – naštěstí jsme na vnitřní straně u skály. Odměnou za chvíle hrůzy je nám další krásné jezero sevřené mezi stěnami. Za chvíli ale míjíme vysokou přehradní hráz, ten přírodní zázrak je bohužel stvořen uměle. Ostrý sjezd po kamenité cestě chvílemi způsobuje takové vibrace, že mi úplně třeští hlava a začínám úpěnlivě toužit po nějaké třeba daleko méně malebné, ale aspoň rovné cestě, což se splňuje až těsně před Gjance.

      Hotel máme přímo pod místním dzongem – pevností, která se nad námi tyčí na skalní výspě. Skončíme s Marcelou v první čínské restauraci, ceny jsou dost vysoké, ale už máme pivo, tak si něco musíme vybrat – ještě že jsme si dali rýži dohromady, porce jsou obří a Marcelino kung-pao pálí neskutečně i na místní poměry. Dávají nám pamětní knihu s českou pochvalou místních palačinek a podpisem China Tours, v tu chvíli se zjevuje část naší výpravy s Klárou, která se přiznává k autorství. Když ale zjišťuje současné cenové relace, mizejí jinam. Vracíme se na pokoj, jsme nějací zničení, a navíc ve výšce 4300 m se bude spát dost blbě.  

 

3.5.  Gjance - Žikace. 

      Snídani máme sladkou z pekárny a po ní vyrážíme ke klášteru. Náš hotel je na okraji nové čínské zástavby,kde zase  nesmí chybět pomník „osvobození“, hned za ním ale vstupujeme do starého tibetského „města“.  Dlážděné a občas  jen kamenité ulice, bílé domky s černým orámováním oken, nahoře často zdobených barevnou záclonkou, maximálně jednopatrové, v rozích ploché střechy tyče s modlitebními praporky, a všude krávy, na ulicích i na ohrazených zápražích. Nad klášterem Palkhor se tyčí další opevnění a celému objektu vévodí  Kumbum – obrovská několikapatrová stúpa z 15. století, pestře pomalovaná v nepálském stylu. Za poplatek se v klášteře smí fotit, za další poplatek i v Kumbumu.  Spirálovitým schodištěm se dá postupně vylézat nahoru, obcházet jednotlivé venkovní kruhové terasy  (ve směru hodinových ručiček!), prolézat jednotlivé místnosti (ale rychle, je jich 76), vyfotit pár neobyčejně pěkných démonů a velkých pozlacených buddhů, až na horní terasu, odkud celé město dole i hrad tyčící se nad ním střeží pestře vymalované Buddhovy oči.

     Před výstupem na hrad si zabočíme do skal těsně nad starým městem, máme odtud pěkný výhled na střechy, terasy a zadní dvorky, všude se sušící jačí trus a nezbytné krávy. K hradu vystoupáme točitou cestou – dzong je v současné době opravován, pár přístupných místností oživují figuríny, které mají znázornit např. soudní proces. Ale pohled na město a klášter z ptačí perspektivy stojí za ten výstup, a navíc je korunován  pivem vypitým na počest posledním tibetským obráncům hradu v roce 1904, kteří na tomto místě dali přednost sebevražednému skoku do hlubin před britským zajetím.     

      Před odjezdem do Žikace otvíráme v Čeng-tu zakoupené rybičky a jsou výtečné i s obligátní vánočkou –ale pivo je opět nutné okamžitě. Cesta do Žikace uběhla hlavně díky dobré silnici naštěstí rychle, protože řidič využívá klidnější jízdy k provozování kazeťáku s pekelně přeřvanými tibetskými hity. Okolní krajina vypadá docela zemědělsky, ořou tu s jačími spřeženími  ozdobenými  pestrými čabrakami a očepenými vysokými červenými chocholy. Hotel v Žikace je přímo naproti  zlatem zářícímu klášteru Tašilhünpo, což je po Lhase druhé nejvýznačnější centrum tibetského buddhismu, neboť jde o sídlo pančhenlámy, druhého nejvyššího tibetského duchovního představitele. Je převtělením nadsmyslového buddhy Amitábhy, jehož emanací je ovšem také Avalokitešvara, jehož reinkarnací je dalajláma. Pro laika je pochopení těchto skutečností mírně řečeno obtížné. Jasno v tom ovšem neměli  ani dalajláma s pančhenlámou a jejich vztah byl v minulosti častokrát přinejmenším napjatý. 14.dalajláma je nyní v exilu v severní Indii, ale na místo 11. pančhenlámy jsou pro změnu 2 pretendenti, čínský a tibetský, ten druhý ovšem momentálně zřejmě v čínském vězení.

     První dojem z Žikace – agresivita žebráků pěkně přitvrdila. Cestou ke klášteru jsme přímo obsypáni, unikneme na korwu, kam se moc neodvažují. Poutní okruh se táhne skalami za klášterem, ve skalách opět tušíme místa nebeských pohřbů zdobené ve skalách malovanými buddhy a vyrytými mantrami na takzvaných kamenech mani.  Je odsud zajímavý pohled zezadu  na klášter přes mystickou hromadu jačích lebek. Kousek dále se otvírá výhled na zříceninu žikacké pevnosti pobořené po povstání 1959, hlavní nákupní zónu v čínské části tzv. Walk Street a tibetské staré město momentálně dost zasažené přestavbou i malou muslimskou enklávu s typickou mešitou. Sestupujeme klikatými starými uličkami na postranní tržní cestu, kde jsme rázem středem zájmu obchodníků s vysušenými jehňaty i hladových dětí. O zakoupenou placku se s nimi dělíme a raději se s Marcelou stahujeme na večeři. Pokus o proniknutí k mešitě se nepovedl, rázem jsme v bílých uličkách spletité medíny, vyhýbáme se kravám i jejich trusu, nakonec se zcela dezorientováni musíme ptát na cestu. Odpovědi se radikálně liší, ale nějak nás ven přece jen dovedou.

     Večeříme v hotelové restauraci, na sweet and sour čekáme dost dlouho, ač kromě nás tu jediní další hosté jsou skupinka vesele se bavících mnichů, s kterými sice nejsou potíže, ale útratu zrovna velkou neudělají. Po včerejší výškové krizi už jsme se vzpamatovali a náladu nám nezkazí ani zjištění, že jsme místo vína koupili sladké čučo.

 

4.5.   Žikace - Lhace.

     Dopoledne absolvujeme prohlídku Tašilhünpo. Ty chrámy už mi začínají trochu splývat, ale tenhle se vyznačoval obrovskou pozlacenou sochou buddhy budoucnosti Maitréjy a asi největším množstvím zlata. Kolem všech soch a ostatních svatých předmětů je naházena poměrně slušná částka peněz. Jedné modlitební místnosti plné rytmicky brumlajících mnichů vévodí mohutný vousatý výběrčí, před ním stojí fronta prosebníků. S povýšeným výrazem vyslechne prosbu o modlitbu, zhodnotí předaný obnos, občas káravě zvedne obočí, pak peníze vhodí do šuplíku a pokyne dalšímu v řadě. Celá scéna na mě působí spíše jako audience u mafiánského kmotra nebo vybírání odpustků z Jana Husa.  

     Při nákupu na další cestu se přímo v krámě  stáváme terčem útoku obzvláště urputné rodiny žebráků a přitlačeni k pultu se jsme zkasírováni o všechny drobné, jinak by dítě v náručí vůdkyně gangu bylo asi vrženo do v našich rukou.

     Jelikož cesta do Sakje je opravdu neprůjezdná, pojedeme jinudy, kolem Brahmaputry ke klášteru Puncoling. Asfaltka se  krátce po opuštění města změní v kodrcavou vozovku, která  vede nejdříve údolím řeky, širokou kotlinou obklopenou hnědými kamenitými vrcholy. Odbočením do polopouštní krajiny nabývá drncání na intenzitě. Prozkoumáme osamělou zříceninu a po chvíli  opět potkáváme Brahmaputru a jako na zavolanou je tu krásná písečná plážička. Tři odvážlivci a jedna odvážlivkyně neodolají a vrhají se do dravého proudu ledovcové řeky. Okamžitě jsme zase venku, a hned jsme středem pozornosti fotografů i fotografek. Pronesený návrh, aby vzniklý snímek zdobil titulní stranu katalogu China Tours, asi ale neprojde cenzurou.

     Klášter už je na dohled na druhém břehu řeky. Blížíme se k němu pěšky alejí malebných vrb všelijak pokroucených větrem, kolem se tyčí více jak stometrové duny. Původně to vypadalo, že z kláštera jsou jen ruiny, teď se ukazuje, že zřícenina na kopci byl asi spíš dzong, tedy hrad, fungující klášter stojí pod ním na úpatí kopce, i když za ním je také plno ruin. Opět jde o zásluhu kulturní revoluce, ale hlavní budovy už zase stojí a obývá je několik desítek mnichů a rodinka sympatických dlouhosrstých  koz se spirálovitými rohy. Projdeme si svatyni, po silně nestabilních žebřících vyšplháme na střechu, a nakonec vylezeme na vyhlídku ještě nad ruiny dzongu, odkud je opravdu úžasný rozhled  na klášter, zříceninu i protější vrcholy a klikatící se Brahmaputru pod námi. S Marcelou se vracíme k autobusu, který už nám vyráží naproti s dřívějšími navrátilci a pár šetřily, kteří do kláštera vůbec nešli. Zbytek doráží později, pěkně rozlámaný a zaprášený, protože využil mnišskou dopravu na valníku za traktorem.

       Čekají nás ještě asi 3 hodiny jízdy, než dorazíme do městečka Lhace – the middle of nowhere nebo tak nějak, jak  to Klára nazvala. Prašná hlavní ulice lemovaná nízkými domy opravdu postrádá byť jen špetku tibetského koloritu či romantiky. Silný vítr se prohání mezi toulavými psisky a skupinkami otrhaných dětí, pod námi duní čínská diskotéka. Ubytovna má sice dvojmístné mírně ošuntělé pokoje s televizí, ale není koupelna – do umyvadel se lije teplá voda z velkých termosek a špinavá se vylévá do jímek na chodbě. Společné sprchy jsou posléze objeveny na druhé straně dvora.To by celkem šlo, ale ten záchod! Pro muže a ženy po jednom společném tureckém ve formě podlouhlé díry ve vykachlíkované podlaze, bez jakýchkoli dveří, stanoviště účastníků seance oddělená jen nízkými přepážkami – ideální místo na záživnou konverzaci.  Chtělo by to nějakou bezpečnou večeři, ale kde ji tady splašit. Nakonec končíme v malém čínském bistru, kde jídlo sice docela ujde, ale po hygieně bych raději nepátral. Ač je hlad  nejlepší kuchař, porce jsou tak veliké, že na nedojedené zbytky už stojí před hospodou fronta místních a hospodská jim vše  hromadně sesype a slije do igelitových pytlíků.

      Následky večeře na sebe nedají dlouho čekat, jdu během noci na záchod asi 4x, ale vždy se naštěstí povedlo separé. A během těchto osamělých výprav mi neunikne, že ten vítr opravdu něco signalizoval – začíná pršet.

 

5.5.    Lhace - Tingri.

     Ráno už neprší,zato vydatně sněží. A to nás čeká přejezd nejvyššího místa celé naší cesty – průsmyku Gjacola (5220 m).  Až do Nepálu odtud pojedeme po komunikaci vznostně nazvané Friendship Highway, se silnicí natož dálnicí má ovšem společného pramálo. Jde o klasickou kamenitoprašnou tibetskou cestu plnou výmolů - dnes se ovšem zpočátku prodíráme rozbředlým sněhem, který se  s přibývající výškou dost rychle mění v ledovku. Autobus začíná podkluzovat a bruslit ze strany na stranu, padající sníh milosrdně zakrývá prohlubující se strž vpravo. „Sedíme na té blbé straně“, děsí se Marcela, já opáčím, že by to bylo stejně jedno. Při pokusu předjet náklaďák před námi je slalom naštěstí rychle ukončen drobnou kolizí a obě vozidla znehybní vedle sebe. Dál by se stejně jet nedalo, cesta před námi je ucpána řadou kamiónů.

     Vystupujeme a obhlížíme situaci. Nevypadá to vůbec vesele, sněží pořád víc, ve frontě vozidel panuje horečná činnost, některá auta jsou odtlačována ke straně, aby jiná mohla projet, s naším autobusem je to ale slabší. Ač je zatížen jen dámskou frakcí a páni ho roztlačují, skončí naštorc napříč silnicí. Další pokusy raději vzdáváme, aby nezapadl do škarpy. Ač někteří využívají čerstvého přísunu materiálu a stavějí sněhuláka, asi se všem honí hlavou podobně chmurné myšlenky jako mně – co teď, když návrat je už také nemožný, cesta za námi je  ucpaná a při otáčení by autobus asi stejně spadl do propasti.

     Jak se říká, jedenáctá rozhodne – a zdá se, že to naštěstí platí i v Tibetu. Sněžení pomalu ustává, skrze mraky je slunce možno napřed vytušit, ale po chvíli už opravdu vylézá. Objevují se protijedoucí kamióny a podle tvrzení jejich řidičů je tohle nejproblematičtější úsek, výš je kupodivu silnice beze sněhu. Ledovka povoluje, fronta aut se pomalu dává do pohybu a náš řidič, předtím značně zmatený, náhle srší optimismem, teď už prý projedeme. Roztlačení včetně naskákání do rozjetého autobusu se povedlo beze ztrát, sněhulák mizí za námi a my stoupáme, opatrně a pomalu, ale naštěstí ustavičně. Sice ještě zažijeme pár adrenalinových vyhýbání či předjíždění, okolní hory jsou v mracích, cesta je rozrytá stavební činností, ale nakonec asi po dvou hodinách vjíždíme praporky zdobenou branou do sedla, opět v chumelenici. Společné vrcholové foto, rozhození modlících lístků a vyrážíme dolů do Šegaru. Cestou se počasí podstatně lepší, už vidíme i některé okolní šestitisícovky.

     Obědváme v Šegaru v typické tibetské hospodě s velmi dobrým chowmenem (nudle s něčím) a perfektně vychlazeným pivem. Zbytek cesty vede ještě asi 3 hodiny opuštěnou plání lemovanou žlutými horami, občas zabydlenou kočovnickými stany. I tady se  pracuje, jednou musíme asi 20 minut čekat, než je  rozhrnuta na „silnici“ vysypaná hlína. Dost často potkáváme nákladní auta ozdobená svastikou čili hákovým křížem, což je známka toho, že se blížíme k hinduistickému Nepálu.  Míjíme odbočku k základnímu táboru pod Everestem, je to odsud asi 100 km. Měli bychom ho vidět z Tingri, ale ne v dnešním počasí, které zahání všechny do hospody. Na pokojích ubytovny se totiž moc žít nedá, jsou to malé kamrlíky s letitým nánosem špíny a prachu, záchody obdobné včerejším. Hospoda naopak útulná a sympatická, podobná té polední, topí se kozími bobky, pivo je studené. Je to vlastně první skutečně společný večer, během kterého dojde i na Tomášovu pohádku. Při návratu do našeho nočního brlohu s potěšením registrujeme, že obloha je plná hvězd – snad se ten výhled na Himaláje zítra přece jen povede.    

 

6.5.    Tingri – tibetsko - nepálská hranice v Čangmu.

    Ranní Jirkovu výpravu na východ slunce spojenou se vstávání za tmy a lezením přes zamčenou bránu sice prospíme, s prvními paprsky slunce vyrážíme ale na pozorovatelnu na kopci za vesnicí už i my. Jsme ve výšce 4300 m, takže spěchat moc nemůžeme. Je nádherně, ale pěkná zima, určitě kolem 0. Hraniční hřeben Himalájí máme jako na dlani, i když asi 60 km daleko. Jirka tu vytrval z rána a určuje jednotlivé vrcholky. Od leva prý vidíme Šišu Pangmu, Čo Oju, Čhomolungmu čili Mount Everest a Makalu. Přítomná Růžena do toho vnáší zmatek a snaží se nám podstrčit Annapúrnu. Pokouším se o panoramatickou fotku, s maximálním zoomem to vyšlo na 12 obrázků. Ještě se fotíme  s Everestem v pozadí, a jdeme se nasnídat do hospody. Během konzumace výborných jablečných palačinek a rajčatových omelet probíhá i porada s tibetským průvodcem a důsledkem je silné himalájské zemětřesení. Na svém místě zůstala jen Čo Oju (8201 m), Makalu vymizela a na jejím místě je teď Čhomolungma (8848 m), která naopak přenechala své místo vrcholku sice zdánlivě nejvyššímu, jemuž ale ve skutečnosti ještě nějaké metry potřebné ke vstupu do elitní 14tky (osmitisícovek) chybí. Šiša Pangma se přestěhovala na odpoledne. Musíme se tedy ještě jednou s celým autobusem na vyhlídku vrátit, protože jsme se vyfotili před nějakou trapnou sedmitisícovkou. 

     Další cesta patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsme v Tibetu viděli. Vlevo pohled na hlavní hřeben Himalájí, vpravo hřebínek trochu nižší, ale také pod sněhem. A kouzlo krajiny dotvářejí malebné vesnice s barvitými Tibeťany a Tibeťankami a krásně vymustrovanými jaky u napajedla. Občas nás míjejí kočovníci na koních či barevně vyzdobených bryčkách. Cesta vytrvale stoupá a autobus toho zřejmě začíná mít dost. Řidič každou chvíli zastavuje, dolévá vodu do chladiče, po jejím vyčerpání si vypomáhá Coca Colou. Kousek pod sedlem Lalungla (5050 m) dopřejeme autobusu delší odpočinek a nám výhled  na sedmitisícovku Langtang i na slibovanou Šiša Pangmu (8013 m), která bohužel svůj vrcholek halí do mraků. Je to nejnižší osmitisícovka, jediná, která je celá v Tibetu, ostatní spatřené leží na hranici s Nepálem. Ale ještě lepší panoráma nás čeká v dalším sedle Njalamgla, i s modlitebními válečky s Šišou v pozadí.  A teď už to s námi půjde jenom s kopce, až na 2500 m na nepálské hranici. Napřed sjíždíme širokým a hlubokým údolím se zasněženými vrcholky všude kolem, pak se cesta začíná zužovat, až jedeme po úzké serpentinovité cestě soutěskou Ňalam s kaskádovitě se hrnoucí řekou hluboko pod námi – nic pro závraťáře, občas je to docela drsné, zvláště při setkání s protijedoucími náklaďáky. Nestačím se divit, jak velké kamióny se na podobnou „silnici“ odváží. V jednom místě je cesta dokonce prohrnuta lavinovým svahem vyšším než náš autobus. Jak stále klesáme, svahy kolem se začínají zelenat, a asi po třech hodinách jsme na hranicích – v úplně jiné krajině a podnebí.

       Hraniční městečko Čangmu se rozložilo ostrém svahu kolem serpentinovité silnice plné kamiónů. Hned se na nás vrhají davy veksláků, objednáme si je po večeři do hotelu. V hotelu jsou sprchy a hlavně konečně sedací záchod! Slézáme se v salónku na večeři a kromě ní vstřebáváme první základní informace o Nepálu. Zjevuje se jiná parta dealerů než objednaná, k mému údivů nakonec měníme u ní. Pod Světlaniným dohledem se zbavujeme zbylých jüanů a peněženky se plní nepálskými rupiemi – 1 rupie je asi 40 haléřů. Přichází i původně kontrahovaný penězoměnec a tváří se dost naštvaně – ani se mu nedivím.

       Večer popíjíme na pokoji víno a kocháme se výhledem do zeleného údolí, když na chodbě vypukne nějaký rozruch. Jdu se podívat o co jde – Petra prchla na chodbu i s bagáží, v její posteli je totiž zabydlen více než decimetrový pavouk i s budoucím potomstvem - teprve přivolaný Jirka tento první pozdrav subtropů likviduje.   

 

7.5.    Tibetsko - nepálská hranicev Čangmu - Káthmándú.

    Nastává chvíle rozloučení s Tibetem, personál hotelu nás ozdobí šerpami – khatagy -  a autobus doveze k nepálské hranici, ovšem přes zastavení na čínské straně. Orgáni jsou tu kupodivu daleko bdělejší než při vstupu do země – po prozkoumání dokladů a formulářů se celník najednou vykloní z okénka a každého jakoby orazítkuje na čele – prý jde o měření teploty, kterou zaznamenává na výstupní lístek. Jestli nám ale ve skutečnosti neaplikovali jakýsi čip s rudou knížkou, ukáže se až po čase. Marcela má 36,8, o pár desetinek víc a třeba by se z Číny už nedostala.

    Na nepálskou hranici v Kodari je to ale ještě minimálně 20 minut ostré serpentinovité jízdy dolů, než se definitivně rozloučíme s tibetským busem a jeho osádkou. Doufejme, že zvládnou v pohodě i zpáteční cestu do Lhasy, hlavně to úvodní stoupání z dvou tisíc na pět bude fuška. Celou cestu prý zvládnou za dva dny.  Nás už čeká průvodce nepálský, který se k nám hlásí ještě před celnicí. Během čekání na víza a přesunování hodinek o dvě a čtvrt (!) hodiny dozadu si prohlížíme fotografie nepálského krále, jde ale o Birendru, předchůdce a bratra současného před pár dny odstoupivšího Gjánéndry. Gjánéndra byl velmi nepopulární nejen z důvodů naprosté zkorumpovanosti, ale  Nepálčané ho též podezřívali z toho, že v roce 2001 zorganizoval zavraždění svého  předchůdce i s  jeho skoro celou rodinou. Oficiální verze označila za vraha prince Dipendru, který po masakru spáchal sebevraždu, a důvodem měla být hádka kvůli princově manželce.  Známky neklidné politické situace v zemi, jejíž polovinu víceméně ovládají maoističtí povstalci, vidíme všude kolem sebe v podobě opevněných kulometných hnízd kolem silnice a častých check pointů – silně nedoporučeno focení.

     Náš nepálský  autobus je ještě menší než tibetský. Zavazadla musí na střechu, které dávají přednost i mnozí výletníci. Uvnitř je totiž docela husto, musí se sedět i na sklopných sedátkách, která nejsou stavěna na evropské rozměry a hmotnost. Obzvláště Klára s Jirkou si  v tomto nepálském způsobu cestování libují a já jen doufám, že autobus nebude muset rychle zabrzdit, protože v tom případě budeme bez vedení. Příležitost by k tomu ovšem byla v skoro v každé zatáčce, neboť cesta do Káthmándú se zatím nese ve stejném duchu jako závěr včerejší trasy – klikatá úzká kamenitoštěrková „silnice“ nad peřejemi řeky Sun Kosi, která nás doprovází už z Tibetu. Je populární mezi rafťáky i bungeejumpáky, jejich visutý most po cestě navštěvujeme – prý je nejvyšší na světě s výjimkou kolébky buhgeejumpingu Nového Zélandu. Vegetace je už  vyloženě subtropická, hustý pralesní porost na svazích občas prostřídá svěží zelen terasových rýžových políček. Městečko, kde stavíme na oběd, bych čekal spíše v Indii.Všude plno lidí, jejichž oblečení hýří barvami, což platí hlavně o ženách. Uchylujeme se s Marcelou do stínu a klidu na druhou stranu řeky, o pečivo se dělíme s hladovou místní sběračkou kamení. Je vlhké vedro, bude třeba s tím něco podniknout. Ale pivo je tu pěkně drahé, v obchodě za láhev chtějí až 120 rupií, když se to podaří ukecat na 100, tak je to úspěch – stejně je to skoro 50 Kč.V restauracích to podle prvních zpráv není naštěstí o moc vyšší. Místní značky nevidět, vládne licenční Tuborg a San Miguel.

    Pokračujeme v cestě, před Káthmándú začneme zase stoupat, při pěkném počasí bychom mohli vidět zasněžené hory, to ale dnes nehrozí, mlhavý opar  za námi a smog Káthmándú před námi. Káthmándské údolí je vlastně souměstí, teď už  souvisle zastavěné, dříve šlo o samostatná královská města Káthmandú, Bhaktapur a Pátan, sídelní místa tří větví královského rodu Mallů z 13. až 17. století. Všechna tři města jsou na seznamu památek UNESCO. První dojmy jsou ale jiné. Nepřehledný dopravní provoz, ustavičné troubení, barvami hýřící  autobusy, spousta kol a hlavně motorek, často se spolujezdkyní v dámském sedu oděnou do barevného sárí či pandžábí a s ohromnou motoristickou helmou. Samotné Káthmándú má přes půl miliónu obyvatel, probíjíme se tím chaosem dost dlouho, ale nakonec se podaří projet i úzkými uličkami turistické čtvrti Thamel až před náš hotel. Nejlepší léta má viditelně za sebou, v atriu sice mramorová fontána, ale pokoje značně olezlé, k tomu našemu navíc klíče získávám teprve asi třetí urgenci. Televize je umístěna prakticky ve dveřích do koupelny.

     Pěšky je nepálská metropole ještě daleko větším šokem než z autobusu. Uličky nemají chodníky a tak člověk neustále kličkuje a uhýbá před motorkami, odolává útokům žebráků a ani nestačí moc vychutnat ten úplně jiný svět. Na hlavní náměstí starého města Durbar Square se platí vstup, pro místní je zdarma. Kolem se tyčí stupňovité hinduistické chrámy s několikapatrovými střechami, nejvyšší je 35 metrový chrám bohyně Talédžu. Schody jsou obsazené turisty i barevnými trhovci se zeleninou a květy. Nahoru je nutno šplhat i po čtyřech – Světlaniny bílé kalhoty k tomu nejsou zrovna ideální. Konečně se jakž takž shromažďujeme na stupních Višnuova chrámu a Jirka se nám snaží sdělit základní fakta o hinduismu a zorientovat nás na náměstí. Základem hinduismu je opět víra v převtělování, cílem je opět vymanění se z tohoto koloběhu životů - sansáry. Jen na rozdíl od buddhismu se nenazývá nirvána, ale mókša. Trojice hlavních bohů Brahma - stvořitel,Višnu – ochránce  a Šiva – ničitel je mi celkem povědomá. Ale hinduistický pantheon je daleko složitější a většina bohů se navíc vyskytuje v různých podobách v často zcela protichůdných rolích. Tak Višnu má 10 inkarnací, mezi nimi je i Rama a Buddha. Šiva kromě své strašlivé podoby jménem Rudra s věncem lebek kolem krku, jehož tanec zničí svět, má i svou laskavou tvář milosrdného a soucitného boha. A s jejich manželkami je to ještě složitější. U Višnua to ještě jde, jeho choť Lakšmí je zřejmě hlavně bohyně štěstí. Zato Šivova manželka Párvátí se dokonale hodí k jeho mnohoznačné podobě. Jedním jejím aspektem je mocná Durga, stvořená z hněvu bohů, dalším děsivá bohyně smrti Kálí, dobře známá i nám bigbeatovým pamětníkům, protože právě její ctitelé pronásledovali Ringa Starra ve filmu Help! kvůli obětnímu prstenu, který se nějak ocitl na ruce beatlesáckého bubeníka. Soužití tohoto povedeného páru včetně jejich oblíbeného syna se sloní hlavou Ganéši má být vzorem harmonické rodiny – Šiva aby se v tom vyznal!  

     Při prohlídce náměstí brzo ztrácím kvůli fotografování kontakt s výkladem. Zároveň musím odrážet útoky prodejců, nabízejících zakřivené gurkhské nože, obrázky z Kámásútry, horoskopy a spoustu dalších věcí neurčité funkce. Vyfotím si za 10 rupií malebného svatého sádhua, který chtěl původně asi pětkrát více, makak lezoucí po chrámu nechce naštěstí zatím nic, ale prý si máme dát pozor, dokážou být pěkně drzí. V podstatě na každém rohu je nějaký chrámek, nejčastěji dřevěný, s pěkně vyřezanou výzdobou - sošky bohů jsou po obětech pomazány převážně červenou barvou – že by krví?  Před vchodem do bývalého královského paláce je komplet rudá socha opičího krále Hanumana. V čele náměstí stojí dům Kumárí Bahai, příbytek živé bohyně Kálí. To může být jen mladá dívka, vybraná na základě tajných obřadů známých jen příslušníkům sekty. Jakmile dospěje,nastoupí na její místo další bohyně a emeritní Kálí zbytek života žije ze své legendy, nemůže se totiž vdát, protože manžela by stihla smrt. Pohledy bývalých bohyň smrti nám červeně oděné ženy nabízejí všude kolem – možná jde zrovna o ně. Vnikneme i na nádvoří – Kálí o nás naštěstí nejeví zájem.

     Vzhledem k posunu času se tu  smráká dříve, vracíme se k hotelu (postrádaná Růžena je nakonec objevena s dámskou nakupovací frakcí). Večeře v malé hospodě s nepálskou kuchyní se nás účastní asi 9, jídlo je na svou cenu do 50 rupií velmi dobré, ale čekáme na něj snad hodinu a půl, takže se vzhledem k několika čekacím pivům  nečekaně prodraží – to je ovšem spíše můj problém, jiní během té doby  stihli naopak výhodně  nakoupit dokonce ve dvou zlevněných pekárnách, v první nastávají happy hours po osmé a v druhé po deváté. A kromě toho jsme si poslechli i další Tomášovu pohádku.  

 

8.5.    Káthmándú –  Bhaktapur - Káthmandú.

   Během jízdy do Bhaktapuru silně prší, ale na místě je už jen silně zataženo. Hned se na nás vrhají prodejci, tentokrát hlavně gurkhských nožů. Reakce některých účastníků výpravy mě popravdě řečeno trochu překvapují, od „já tomu tvýmu jazyku vůbec nerozumím“ na anglicky mluvícího obchodníka až po „od tebe nic nekoupím, nemám totiž rád černý“.

    Do starého města je zakázán vjezd automobilů a tak je tu klidněji než v Káthmandú. Hlavní náměstí nese opět jméno Durbar Square a je momentálně okupováno nějakou modře uniformovanou školní oslavou. Pokračujeme na malebné hrnčířské náměstíčko s pěkným malým chrámkem a líně se rozvalujícími psy, ale mnohé projevy mých kolegů, například  nervózní pokřikování „Go away!“ na Nepálčanku, mimochodem velmi malebnou,  která momentálně brání v nějakém záběru našeho „umělce“, mně začínají dost vadit. Trhneme se a z horních pater chrámu bohyně Lakšmí, nejvyššího v Nepálu, pozorujeme ruch na náměstí Taumadhi pod námi a přitom v poklidu popíjíme perfektně vychlazené pivo. Podpěry střechy ochozu za námi jsou zdobeny více než stovkou vyřezávaných podob bohyně.  Druhý chrám na náměstí je zasvěcen Bhairavovi, což je další Šivovo zlé převtělení. Hlavní ulicí dojdeme na další náměstí Dattaraja s chrámem „svaté trojice Brahmy,Višnua a Šivy, střeženému dvěma golemovitými sochami královských strážců a sloupem s Višnuovým přepravcem ptákem Garudou. V jednom dvorku se nám podaří objevit pěkný kovový chrámek i s obětující Nepálčankou, ale podobné stavbičky jsou tu na každém kroku Jsou tu k vidění i buddhistické stúpy. Při návratu na Durbar Square vstoupíme Zlatou branou do objektu královského paláce, k zdejšímu hinduistickému chrámu nás ale stráže nepustí, musíme se spokojit  pouze s rituální nádrží střeženou sochou kobry. Na závěr ještě zvědavě okukujeme malý Krišnův chrámek s řezbami ilustrujícími sexuální život slonů, antilop, želv a motýlů – jejich polohy jsou ale vyloženě lidské.

    Další zastávkou je Pašupatináth na břehu posvátné řeky Bagmátí, nejvýznačnější poutní hinduistické poutní místo v Nepálu. Opět jsme obklopeni prodejci, zde se nabízejí hlavně primitivní strunné nástroje, na které všichni vyhrávají stále dokola nějakou odrhovačku od Mozarta. Také bizarní svatí muži - sádhuové - se urputně vnucují naší pozornosti, a kromě toho nesmíme zapomínat na všudypřítomné drzé makaky.

      Proslulost tohoto místa založily kromě množství chrámů hlavně spalovací gháty – pohřební hranice, které vidíme na kamenných schodištích na druhé straně říčky. Momentálně hoří asi tři hranice v různém stadiu spalování, na celý pohřební proces dohlížejí  spalovači mrtvých, patřící do nejnižší hinduistické kasty. Dlouhými tyčemi rozhrnují hranice, drtí ohořelé kosti a spálené ostatky a popel  potom vysypou do Bagmátí, ve které se kousek po proudu vesele cachtá hlouček dětí děti. Čtvrtá hranice čeká na svého nebožtíka, který je právě přinášen čtveřicí pozůstalých. Zemřelý ovinutý žlutým rouchem s věncem rudých květů kolem krku je ošplouchnut v posvátné řece a poté uložen na hranici, vysvlečen z roucha a obložen vlhkou slámou. Potom je hranice zapálena a další už je na spalovačích.

      Pohřebiště v Pašupatináthu je nejvýznamnější z celého Nepálu, byl tu spálen i zavražděný nepálský král Birendra. Jdeme se podívat i na druhou stranu říčky,kde je špitál matky Terezy,přímo ke ghátům mají ovšem přístup jen hinduisté. Ale fotografování z protějšího břehu je povoleno a řeka tu je široká jen pár metrů. Zajímavé jsou i barevně vyvedené linghamy v jóni, tedy mužský symbol v ženském.

       Vracíme se do Káthmandú, kde si obejdeme největší nepálskou stúpu, kolem níž je několik chrámů tibetských exulantských mnichů. Největší pozornost ovšem sklidí pozoruhodný lidský „vrátek“ na staveništi u parkoviště. Je to řetěz asi 20 lidí zdvihající se šikmo na bambusovém lešení od země až na střechu rozestavěného čtyřpatrového domu, nepřetržitě transportující nahoru kýble s betonem.   

      Poslední dnešní zastávka je kopec Svajambhunáth, „opičí“ buddhistický chrám a stúpa, ověšené tradičními praporky s mantrami. Hned v sousedství jsou  i hinduistické chrámy. Opice mají v oblibě hlavně svatyňky s obětinami a Buddhův hromoklín, ale jeví velký zájem i o Klářin kokos. Je odsud pěkný výhled na celé káthmándské údolí, které je ale dost zasmogované, ač Klára s Jirkou tvrdí, že máme štěstí, jindy prý je to horší.

     Po návratu do hotelu jdeme s Marcelou na večeři do včerejšího podniku, večer se sem vrátíme za  ostatními na pivo, když jsme před ním urychleně opustili irskou hospodu s astronomicky oceněným Guinessem.   

 

9.5.    Káthmándú – Váránásí.

   4 z nás si ráno přivstali, aby stihli let kolem Mount Everestu, jiní se jdou podívat na Durbar Square, kde ráno snad nebude takový mumraj jako předevčírem. My jsme dali přednost taxíkovému výletu do Pátanu. Jsme tam v 7,30, na místním Durbar Square probíhá trh, nikde žádný turista, ani vstupné se ještě nevybírá. Chrámy jsou postaveny ve stejném duchu jako ve dvou předchozích nepálských městech, ale nikdo tu neobtěžuje a nevnucuje suvenýry.

    Pozorovatelé z Everestu už jsou zpět, viděli ho, i když úpatí hor tonula v mracích. A pak už přijíždí autobus a nás očekává letiště a posléze Indie. Let trvá asi 40 minut, během kterých si posouváme hodinky zpět o čtvrt hodiny,  a přistáváme ve Váránasí. Na schůdkách z letadla nás čeká šok - je 36°C. Prvá setkání s Indií předznamenávají, že tady to bude ještě trochu více „orientální“ než v Nepálu. Výměna peněz neproběhla u některých k jejich plné spokojenosti, také na objednaný odvoz čekáme asi půl hodin. Přijíždějí sice 2 džípy, ale je v nich nějak více osádky než je nutno.Vypuká zmatená tlačenice, v autě za námi jsou vepředu 4 lidé, ale k nám se už taky nikdo nevejde. V prachu a vedru jedeme z letiště ještě asi hodinu, provázeni houfy motorek, na  nichž někteří řidiči i kouří. Konečně jsme vyvrženi na ulici, a prodíráme se davem za svými průvodci, kteří po chvíli zabočují do úzkých a klikatých uliček, kde se nutno vyhýbat se kravám, přeskakovat jejich exkrementy, nezakopnout o psy či žebrající děti. Z každého druhého zákoutí se navíc natahují ruce polonahých žebráků, kteří tam asi takhle tráví celý život.  

    Konečně jsme v hotelu, který se tyčí nad gháty řeky Gangy. Z terasy máme výhled na řeku přímo pod námi, i na protější pustý kamenitý břeh, hinduisty považovaný za nečistý a tím pádem neobyvatelný. Samo Váránasí neboli Benáres je ovšem nejsvatější místo celé Indie, umřít zde a být spálen na břehu posvátné Gangy a rozprášen do ní je pro každého hinduistu tím nejlepším zakončením života. Mě ovšem takový konec života moc neimponuje, takže honem je třeba sehnat nějaké pivo, neboť smrt žízní je na dosah. Hned v prvním krámku, kde koupím alespoň studenou vodu, se na mě okamžitě přilepí  mladý průvodce i se svým kamarádem. Aby zvýšil svou cenu, situaci zpočátku dramatizuje -  svaté město prý nepovoluje prodej alkoholu. On mi ale pochopitelně rád a nezištně pomůže, a  už mě vedou spletí uliček kolem Gangy, až končíme v nějakém hotelu. Chvíli recepčnímu něco vysvětluje, ten pak kývne a ukáže po schodech nahoru. Já se ale napřed musím vrátit do hotelu, kde čeká žíznící Marcela na rychle teplající vodu. Takže se rozloučím, že děkuji a přijdu později. Doufám, že je tím konec naší známosti, to je ale omyl – provázejí mě i zpátky a začínají vynucovat moji návštěvu v jejich krámku s uměleckými předměty, nejlépe s celým zájezdem. Předám vodu a jdu konečně na pivo, oni ovšem stále se mnou, ač jim vysvětluji, že na nákupy nemáme čas. Čekají i před hotelem, zatímco já na terase nad Gangou popíjím studeného Kingfishera za poměrně astronomických 150 rupií, tedy asi za 80 Kč. A po návratu do našeho hotelu se usídlí před vchodem a čekají na mé další zjevení.

      Během hromadné vycházky se mi daří schovat se v davu a pak setřást své pronásledovatele v úzkých uličkách. Jednou takovou, ovšem po důkladné osobní prohlídce a bez fotoaparátů a mobilů,  pronikneme do blízkosti svatého hinduistického chrámu i sousední mešity, všude plno po zuby ozbrojeného vojska. Zezadu přihlížíme pohřebním obřadům na spalovacích ghátech, fotit se nedoporučuje. V našem hotelu se číšník při dotazu na pivo napřed opatrně rozhlédne a poté nenápadně kývne hlavou. Stojí pouhých 100, takže když mě večer můj pronásledovatel opět objeví a vyčítavě mě obviňuje, že mi věnoval hodinu svého času, aby mi sehnal zakázané pivo, tvrdě opáčím, že tak nedostupné zřejmě nenbylo, ale zato bylo pěkně předražené. To konečně pomohlo - vypadá dost opařeně a posléze mizí na lov  perspektivnějších nováčků.

       Večer se jdeme podívat na asi hodinové díkuvzdání Ganze, plné ohňů a vůní, ale hlavně žízně. Po Ganze plavou květinové svíčky, na břehu je ale hlavně třeba bedlivě sledovat, kam člověk ve tmě šlape. V hotelu si objednáváme thali, indické vegetariánskou směs s několika pálivými i osvěžujícími salsami, Kingfisher je ovšem poněkud  teplejší. Ale pověst o tom, že se ve svatém městě objevil pivachtivý sahib, se už asi rozšířila po okolí, protože v uličce pod hotelem  mě čeká temná postava a hned nabízí zapovězenou láhev maskovanou novinami.        

      Následující noc je  podle Marcely jedna z nejhorších v životě. Vedro v našem malém pokoji nerozptýlil ani  pomalu se otáčející větrák u stropu, ani opakovaná vlažná sprcha.

 

10.5.    Váránásí – noční vlak do Agry.

 

 Vstáváme naštěstí už v 5 ráno, na loďkách je nám při projížďce po Ganze po té ohnivé noci přece jen příjemněji. Východ slunce pomalu barví nábřežní gháty, paláce i hotely do růžova. Na koupacích i prádelních ghátech už je živo, Indové asi také nemohou dospat. Spalovací gháty dosud odpočívají. U břehů plave nebo se omývá plno Indů, někteří jen stojí se sepjatýma rukama po pás ve vodě – koupel v Ganze má očistný charakter, přesto nebo možná právě proto, že se do ní sypou spálené ostatky z ghátů. My na štěstí potkáváme jen ostatky nějakého buvola. Na řece dále od břehu je klid, panuje meditativní atmosféra, kterou občas přeruší plující prodejna se vším možným, která se nás snaží zahákovat, a Zdeňkovy komentáře o ekonomické povaze této činnosti, které jsou Světlanou rázně uťaty. Jedeme asi hodinku proti proudu, lodivod vyjmenovává, kterým rádžům a maharádžům patřily původně jistě honosné paláce na břehu, teď už ale značně omšelé. Upozorňuje i na krematoria, protože i posvátné spalování mrtvých se modernizuje. Po proudu pak sjedeme kolem našeho hotelu až pod včerejší spalovací ghát, kde opouštíme loď. Ale jde to dost obtížně, protože přístaviště je obsazeno asi dvacítkou koupajících se Indů obého pohlaví, jejichž plavidlo nás při přistávání předstihlo. Je odtud pěkný výhled na honosnou mešitu dále po proudu, tu už ale bohužel nestihneme. Zato tu máme malý hinduistický chrámek, který se zřejmě propadá do země a to značně nakřivo.

    V hotelu posnídáme, pak jdeme na hodinku relaxovat, nejvíce času trávíme  ve sprše.  Kolem 10 vyrážíme obvyklým zadělaným bludištěm na prohlídku váránáských chrámů. V pouličním mumraji Jirka odchytává v rychlém sledu 9 velorikš, a už se jede. Ale já s Marcelou jsme měli poněkud smůlu – jednak se nemůžu vejít pod střechu, ač vidím, že jak nás předjíždějí ostatní z naší výpravy, nemají s tím problémy. A to předjíždění souvisí zase s tím, že náš řidič má viditelné problémy nás uvézt. Jak se cesta jen trochu zvedne, musí sesedat a tlačit, ale když mu chci pomoci a taky sesednout, tak se brání, to by byla ztráta profesionální cti. Navíc se zdvihá silný protivítr, nebe černá,  přes zvířený prach není skoro vidět, asi se něco přižene. První chrám vypadá zvenku spíš jako moderní synagoga, uvnitř je velká plastická mapa indického subkontinentu, ale nic moc to není. Cestou do dalšího nás zastaví průtrž, musíme na chvíli sesednout a schovat se ve vchodu nějaké budovy. Asi za 5 minut to přejde, ale přece jen se znatelně ochladilo – jen aby to vydrželo aspoň do odpoledního odjezdu vlaku. Druhý chrám – bohyně Durgy – trochu lepší, celý červený, no ale žádný zázrak to taky není. Před všemi hinduistickými chrámy je třeba se zout podobně jako před mešitou, a tady to po dešti na mramorových dlaždicích pěkně klouže. Poslední chrám, tzv. „Opičí“ ,zase přísně střežený, alespoň nedělal hanbu svému přízvisku. Před návratem do hotelu je  ještě sjednána nákupní návštěva  v nějaké hedvábné výrobně, nakonec je ale po odchycení konkurencí navštívena úplně jiná – s Marcelou se trhneme a spěcháme do hotelu, protože se chceme před nočním vlakovým přesunem trochu hospodsky zrekreovat. Před hotelem nešťastně postává původně objednaný hedvábník - co se týče spolehlivosti si občas s těmi Indy nemáme co vyčítat, že.   

     Při obědě jsme tedy sami, obsluha rychlá, mé thali i Marceliny těstoviny výborné, pivo studené. Ostatní se zjevují za hodinu a jsou nespokojeni, prý šlo jen o prodejnu. Je už zase příšerné vedro, nastává tlačenice o stravu a koupelnu, to bude jízda. Klára nám nijak nezvedá náladu veselým vyprávěním o tom, jak loni dojeli s celkovým zpožděním 12 hodin. Cesta taxíky na nádraží je zase poznamenána malou kapacitou vozidel a z toho vyplývající potupnou tlačenicí o místo. Vedro a všudypřítomný indický bordel začíná viditelně narušovat psychiku některých cestovatelů. Vlak má navíc více jak hodinové zpoždění, skoro domácí Jirka je naštěstí vybaven vějíři, s kterými obíhá kolabující výpravu a ovíváním nás udržuje jakž takž naživu. Voda teplá, o pivo tu nezavadíš. Vlak je konečně tady, dobíháme přidělený vagón a obsazujeme kupé – konečně trochu klidu. Ale ne moc dlouho, příchozí rodinka Indů si začíná činit nárok na naše místo. Napřed se jim vysmíváme, protože naše místenky při nástupu odpovídaly číslu vagónu. Ale oni stále tvrdí svoje, celkem asertivně, a nakonec nás začínají nahlodávat. A opravdu, po příjezdu všechny vagóny přeznačili, vlak tu totiž končí a my pojedeme opačným směrem. Takže nový úprk po nástupišti, doprovázený výkřiky „To se nemůže stát jinde než v Indii!“ Ale může, v Československu jsem to zažil několikrát, o Balkánu nemluvě.

   Konečně na svých místech, začínáme průzkum vlaku. Záchody tentokrát normální, před nimi pospává na podlaze trojice svatých mužů,  kupé obdobně jako v Číně otevřená, navíc lehátka i na chodbičce, celkový stav daleko špinavější. Okna jsou opatřena mřížemi, asi tu vědí proč – i my svazujeme na noc bágly, aby jsme přítomným pobertům trochu ztížili práci. To vyvolává rozhovory na téma, jak pomoci indickému lidu a hospodářství – někteří v tom mají jasno – od hromadné nucené práce všech žebráků po vypalování „Z jako zloděj“ na čelo a to od věku 10 let, kdy už z toho mají rozum. Radši se chvíli potuluji po vlaku, před desátou zaléháme do spacákových vložek – v indickém vlaku se povlečení nevede.  

 

11.5.     Agra.

    Vlak má naštěstí zpoždění jen asi 4 hodiny, ale stejně je to nekonečné. Každou chvíli někde stojíme a vedro roste. Krajina je rovinatá, pole a pastviny s buvoly, volavky na stromech. Vesnice vypadají dost uboze, všude plno otrhaných dětí, hloučky dospělých většinou posedávají někde ve stínu pod stromem a vypadají meditativně. Na nádražích přibývají kromě hinduistických kapliček i muslimské modlitebny. Po jedenácté se konečně objevuje městská zástavba, vjíždíme do Agry, kde jsme měli být v 7 hodin. Přejíždíme most přes Jamunu, břehy jsou pokryty barevným sušícím se prádlem a před námi se tyčí monumentální Červená pevnost.

     Autobus nás už čeká a za chvíli jsme v hotelu Sakura. Dáme si oběd a krátce popoledni – v největším vedru – vyrážíme do pevnosti. Za video se tu většinou platí, což vzbuzuje pohoršení v řadách výpravy – jako by to u nás nebylo. Pochopitelně že načerno natáčí hlavně ten, který by ještě včera vypaloval zlodějům cejchy. Se stavbou se začalo v polovině 16. století za sultána Akbara. Agra byla v té době hlavním městem dillíského muslimského sultanátu.  Cihlově červené zdi jsou vysoké 20 m a jejich obvod činí 2,5 km. Uvnitř je mnoho typických bílých pavilónů s ornamentální výzdobou a arabeskami zdobenými okny,  z nichž už je vidět v dále asi 4 km v oparu se bělající Tádž Mahal na břehu řeky Jamuny. Tento pohled byl také to jediné, co nakonec zbylo jeho budovateli sultánu Šáhdžahánovi, když ho tu uvěznil  vzbouřený syn Aurangzéb. Dvorany, síně, nádrže i zahrady jsou pěkné, všechny dojmy ale přebíjí hrozné vedro - voda v nás mizí po litrech.  

     Kolem 16 hodiny se přemisťujeme k Tádž Mahálu, kde bychom měli vyčkat do západu slunce. Vstupné pro Neindy je pěkně drahé – 500 rupií, patří k němu láhev vody a návleky na nohy, protože před vstupem do hrobky je nutno se zout. U vchodu jsou přísná bezpečnostní opatření, Jaroslav má problémy s hard diskem do videa, což ho značně rozlítí.

    Tádž Mahal postavil Šáhdžahán jako mauzoleum pro svoji nejoblíbenější manželku Mumtáz Mahal. Stavba byla započata v roce 1631 a trvala přes 20 let, náklady zruinovaly státní pokladnu. Prý se na ní podílelo přes 20 000 osob.

   Za vstupní branou z červeného pískovce se nám otvírá důvěrně známý, ale opravdu nádherný pohled na bílou kupoli nejnavštěvovanější indické památky zrcadlící se na hladině vodního kanálu. Mauzoleum je umístěno na vyvýšené terase, v jejichž rozích se tyčí čtyři minarety. Od brány k němu může být tak 300 metrů, ale největší boj o foto s Tádž Mahálem v pozadí je právě zde hned za branou. Vlevo z boku je fronta, stavíme se do ní, ale dostaneme se pouze do úschovny bot, raději neriskujeme a použijeme nafasované návleky. Obcházíme mramorovou polodrahokamy vykládanou stavbu a vstupujeme do hrobky s náhrobky obou královských manželů – je tu dost halas, Indové se tu zrovna pietně nechovají. Chvíli odpočíváme ve stínu ve výklenku, pak před vchodem do sousední mešity, do které se opakovaně snaží proniknout nezutá Růžena, nic nedbající anglického pokřiku pohoršených muslimů. Kdyby nebylo takové vedro, bylo by  tu v parku příjemně, ale takhle tu další 2 hodiny bez možnosti občerstvení nevydržíme, když to navíc vypadá, že západ slunce barvící mramor Tádž Mahálu do růžova se kvůli oparu konat nebude. U vchodu si prohlédneme fotografie dokumentující snad všechny významnější indické památky a vracíme se k stanovišti autobusu, cestou pochopitelně odrážeje prodejce všech možných podob Tádž Mahálu. Cestou si dáváme pivo na terase silně etnické hospody – pod bedlivým dohledem personálu, abychom snad neutekli s nedopitou lahví do ulic. Jelikož je v plánu ještě návštěva brusírny mramoru nebo něčeho podobného a večeře je tudíž v nedohlednu, chceme si v další hospodě dát něco malého. K zeleninovému salátu si objednáváme francouzský dresing, který je inzerován v jídelním lístku samostatně. Když dostaneme salát bez něj a reklamujeme to, číšník stále nechápe, pak se jde poradit, v liduprázdné restauraci nastává rozruch, kuchařka někam vybíhá, na scéně se objevuje přivolaná pomoc v podobě postarší Francouzky, zřejmě specialistky na dresingy, a po značné prodlevě přinášejí obrovskou porci jiného salátu s dresingem. Nastává trapná situace – je nám to docela líto, ale my jsme jasně ukazovali jen na ten dresing – snad si tu obří porci dá někdo další.

      Vzhledem k prudce sílící žízni odjíždíme z kamenodílny s Marcelou předčasně, zavolali pro nás motorovou tříkolkovou rikšu. V hotelu už mají připravenou svíčkami osvětlenou  terasu a jsou silně nervózní, kde jsme. Objednáváme si doporučenou místní kuřecí specialitu a při čekání konzumuji piva zvýšenou rychlostí, protože silně teplají. Není taky divu, přes den prý bylo 42°C. Kuře je výborné, plně můžeme doporučit i ostatním, kteří se postupně objevují a vypadají dost zničeně. Piva jsou stále teplejší, takže pivní rytmus se zvyšuje, vše vrcholí nákupem láhve místní whisky a její okamžitou ochutnávkou, která iniciuje můj opilecký zpěv, což společnost definitivně rozežene.

 

12.5.     Agra - Dillí.

   Ráno vstáváme už v 6 hodin, vlak do Dillí sice odjíždí až kolem deváté, ale my chceme ještě stihnout návštěvu Itimád-ud-daula, mauzolea, kde jsou pohřbeni rodiče Núr Džahán, manželky císaře Džahangíra, jinak též matky Mumtáz Mahal z Tádž Mahalu. Moc se nás neprobudilo, vejdeme se do dvou motorikš, které se při jízdě neustále honí. Když se ovšem ta naše dostane dopředu, řidič hned ztrácí jistotu, očividně neví kam jet a raději se zase nechá předjet druhým  vozítkem, ač za jejími řídítky momentálně sedí průvodce Jirka, načež se honička rozjíždí nanovo. Jedeme kolem Červené pevnosti, přes most na druhou strany Jamuny a úzkými spletitými uličkami mezi kravami a makaky dorážíme k mauzoleu. Ještě není 7 hodin, je tu krásný klid a po té včerejší výhni i příjemný chládek - jedinými návštěvníky jsou zatím opice. Celý objekt opravdu připomíná Tádž Mahal, jen v daleko skromnějších dimenzích. Vlastní mauzoleum je zase z bílého mramoru, vykládaného polodrahokamy, které uvnitř tvoří pěkné zvířecí a rostlinné motivy. Také tři okolní hnědé bíle vykládané  brány jako by byly zmenšeninami brány z Tádž Mahálu.

    Po návratu k rikše si ještě musíme počkat na výměnu kola, ale řidič stíhá a tak stíháme i my a můžeme si dát v hotelu ještě snídani včetně piva. Vlak má zpoždění jen asi půl hodiny, během kterého musíme na peróně odolávat náporu žebrajících dětí a invalidů – těch je v tu vidět hodně, ani ne tak zmrzačených, ale spíše postižených různými exotickými chorobami. Jedno hladové dítě se snažím uspokojit plátkem sladkého chleba, který už asi třetí den taháme s sebou, ale hned mi ho vrací se štítivým výrazem – je celý prorostlý zelenou plísní, čehož jsem si vůbec nevšiml – musím se tedy vykoupit penězi, ale stejně se cítím pěkně trapně.

     Cesta vlakem trvá přes 4 hodiny a vzhledem k tomu, že slunce už zase dokazuje, co umí, je to dlouhé až dost. Všichni začínají už být po třech nedělích utahaní, zničení vedrem a dost podráždění. Dillíské nádraží, kde se musíme doslova probíjet zástupy, nikomu nedodá, obzvláště těm s „vhodnými zavazadly“. Ač je to do hotelu ani ne 5 minut, polovina si bere rikši, zbytek se potácí typickou indickou ulicí bez chodníků se spoustou rikš a motorek a posléze se vyhýbá žebrákům sídlícím v úzké odbočce k recepci. V našem pokoji sice nefunguje sprcha, takže se musíme válet na zemi pod kohoutky vodovodu ve zdi, ale zase tu obstojně pracuje větrák, tak raději nic neměníme. Restaurace je nahoře na rozpálené střeše, pár umatlaných umakartových stolků – ani se nedivím, že je liduprázdná. Personál potkávám na zpáteční cestě, abych mu prý dal peníze, že asi za čtvrt hodiny donese pivo, tak to tedy ne. Naštěstí si vzpomínám, že cestou jsem kousek od hotelu zahlédl nápis „Chilled beer“, jdeme tedy tam a to je konečně indická pivní oáza. Krásně vychlazené, výběr asi ze 4 druhů, při jednom nezůstane.  

     Dočasně osvěženi vyrážíme šesti motodrožkami na prohlídku Džámí masdžís – Páteční mešity, největší v Indii. Jedeme v trojici s Milenou a zase máme smůlu. Řidič zjevně netuší, kam má jet, každou chvíli zastavuje u jiných drožkářů a ptá se na cestu. Naštěstí nás předjede jiná drožka s naší osádkou, tak se jich snaží držet, v dillíském provozu je ale brzy ztratí. Nakonec mešitu nějakým zázrakem našel, postupně jsme objevili i další osádky, ale chybí ti nejdůležitější – průvodci. Drožkáři začínají vymáhat peníze, snažíme se je uklidňovat, že musí chvíli počkat – konečně vidím Jirku s Klárou, jak nás vyhlížejí z kolem projíždějící cyklorikši, řidiči i my jsme si oddechli.

      Před vstupem do mešity procházíme  ostrou bezpečnostní kontrolou, vztahy mezi hinduisty a muslimy zdaleka nejsou ideální. Za focení se platí, což zase vyvolává rozhořčení, jakoby to u nás nebylo. Vlastní mešita vlastně nemá žádný interiér, kupole kryje jakousi kolonádu s mihrábem, který je orientován na Mekku. Hned se nás ujal samozvaný průvodce, který má tu výhodu, že u něj nehrozí  jazyková bariéra, neboť vydává jen jakési skřeky. Velké nádvoří je rozpálené, bosýma nohama se na něj šlápnout nedá, musíme se držet pouze na dvou dlouhých kobercích, které je křižují. Jak to asi zvládnou tisíce věřících, kteří dvůr zaplaví po páté hodině? To už bychom tu ale byli nezvanými hosty, musíme tedy ještě stihnout vylézt na minaret, pochopitelně za příplatek. Úzké točité schodiště je každou chvíli ucpáno sestupujícími a ani nahoře není k hnutí, zvláště když to jeden kašmírský playboy bere jako vhodnou příležitost k navázání známosti. Konečně se všichni vystřídáme a vyfotíme si z té výšky asi kilometr vzdálenou dillískou Červenou pevnost, která jakoby té agerské z oka vypadla.

      Návrat motorikšou je zase dramatický, napřed chcípla a řidič jí musí tlačit přes velmi rušnou křižovatku, nakonec zase nemůže najít náš hotel a pořád se snaží vyptávat, i když už mu stále opakujeme, že jsme v naší ulici a do cíle zbývá tak sto metrů. Osvěžíme se v osvědčeném pivním baru, a je čas společné večeře. Marcela ale začíná pociťovat ve svých útrobách jistý neklid, tak jdu sám. Podobné problémy se ale začínají šířit celou výpravou, nesešla se nás ani polovina. Mnou zvolená musaka byla sice výborná, ale se stejnojmennou řeckou specialitou měla společné jen jméno, neboť šlo o pikantní zapečené fazole s houbami. Pivo tu ale nemají, možná že s hašišem bych byl úspěšnější soudě podle jisté rozvolněnosti ostatních hostů. Takže ještě krátká návštěva pivního baru a rychle zpět na pokoj, kde ztrápená Marcela, nemohoucí si dovolit riskantní vzdálení se od toalety, objevila možnost donášek na pokoj.  Objednáváme si pizzu na zítřek k snídani pro mě, čaj pro Marcelu, a číšník přikyvuje i na objednávku piva, kterou ještě několikrát stihnu otočit – není nám tedy nakonec v rozpáleném Dillí tak špatně. Předpověď na zítřek je totiž 45°C.

 

13.5.    Dillí.

   Snídani jsem sice musel urgovat, ale nic jsem nezmeškal. Zatímco Marcela s ještě hůře postiženou Blankou mají naordinován klid na míse, zbytek výpravy totiž čeká už více než půl hodiny na autobus objednaný k okružní cestě po Dillí. Konečně se objevuje drobný domorodec a dává nám pokyn, abychom ho následovali. Metelí si to uličkami a my se zcela zpoceni se snažíme neztratit ho z dohledu. Kde proboha ten autobus zaparkoval?! Asi po 20 minutách nás dovede k rušnému bulváru a rychle mizí právě včas, aby unikl slibované pomstě, verbálně vyjádřené blížícím se dámským pokřikem: „Kde je sakra ten malej kretén, ať ho můžu kopnout do prdele!“. A zase čekáme, už je 10 hodin, mělo se vyjet v 8,30. Ale to jsme na tom ještě dobře, Thajci na protějším rohu čekají na autobus do Agry už od 6.

    Asi za čtvrt hodiny se kýžený autobus zjevuje, ale z okýnek na nás mávají rozesmáté indické děti. Ztrácím trochu orientaci v dalším vyjednávání mezi Jirkou a indickým průvodcem, výsledkem ale je, že z autobusu zase vystupujeme, protože Jirka kategoricky odmítl plán na spojení obou výprav a na vlastní pěst vyrazil hledat jiný dopravní prostředek. To se mu povedlo takřka okamžitě, takže konečně můžeme s dvouhodinovým zpožděním vyrazit. Před tím ovšem musíme vypudit z autobusu malé prodavače pohledů, kteří okamžitě vycítili příležitost.  Reakce typu „Jak to že nás tady otravují, když teď mají sedět ve škole nebo doma u počítače?!“ ovšem  poněkud přeceňují materiální zabezpečení indické rodiny a navíc ani nezohledňují fakt, že je sobota.

    Projíždíme širokými bulváry lemovanými parky a zahradami nového Dillí, na hony vzdáleného mumraji v okolí našeho hotelu. Cílem je Kutub Minár, 73 vysoký minaret z konce 12. století. Příslušel k k mešitě Kuvvatul islám – Moc islámu, která byla postavena z trosek 27 hindských chrámů, které byly zbořeny po dobytí Dillí muslimy. Nyní jsou ovšem trosky i z mešity. Kromě minaretu je hlavním magnetem slavný nerezavějící sloup, o kterém se podle na něm vyrytých nápisů soudí, že pochází z 5.století. Jakou technikou bylo v té době vyrobeno prakticky čisté železo, je záhadou dodnes. Ale naše prostředí se podepisuje i na něm, přece jenom už začíná trochu rezavět.  

     Vedro nás rychle udolá, takže posedáváme ve stínu a lijeme do sebe neskutečná  kvanta vody. Okolo rozložení Indové přiznávají, že i na ně je to trochu moc. Navíc zaznamenávám zvýšenou poptávku po záchodech, pátý den v Indii se začíná podepisovat po všech stránkách.

      Další zastávka je u moderního chrámu víry Bahai. Stavba ve tvaru lotosového květu pochází z r. 1980 a trochu připomíná slavnou operu v Sydney. Víra Bahai se odloučila od islámu v 19. století, podle propagačního letáku je nyní rozšířena po už po celém světě, její vyznání vypadá celkem mírumilovně a tolerantně. A věřících se sem opravdu valí pestrobarevné proudy.

      Další bod programu je opět mauzoleum, hrobka mughalského císaře Humájúna z 16.století. Pěkná okrová stavba obklopená zahradou s množstvím pravidelných vodních kanálků, v kterých se dá nádherně ochladit hlava. Výhled na mauzoleum ovšem ruší skupina  ruských  manekýnek a manekýnů, kteří se tu opakovaně fotí ve všech možných kombinacích a nerozežene je ani moje „Davajtě darógu, iďot innostrannaja dělegácia!“, které v Moskvě mívávalo pravidelně úspěch.

     Kolem několika dalších hrobek s glazurovanými kupolemi jedeme k Bráně Indie, vítěznému oblouku na paměť indických vojáků padlých v 1. světové válce. V dálce proti ní možno vytušit v oparu prezidentský palác. I kolem něj si projedeme, krátce zastavíme na fotku, z dálky v protisvětle asi nebude stát za nic.

      Je kolem 16. hodiny a já se rozhoduji dát před poslední památkou, novodobým chrámem Lakšmí,  přednost orosené lahvi Kingfishera a posléze relaxaci v hotelu. S Klárou a Tomášem si chytneme motorikšu, a za chvíli se již vzpamatovávám v chládku oblíbeného pivního baru. A přitom medituji nad tím, že takovéhle „ledové muže“ jsem ještě nezažil a těžko kdy už zažiju.

     Marcele už je lépe, troufá si i na večeři. Po krátkém zotavení v relativně studenějším pokoji vyrážíme s troskami výpravy do včerejšího podniku. Já si dám lasagne, Marcela něco na způsob rizota. Ve 20,30 mám v pivním baru sraz se Zdeňkem a jen zírám, jakou proměnu poklidný podnik od odpoledne prodělal. Je narváno, a Zdeněk je tu jediný Evropan. Tísní se u stolu s dalšími čtyřmi Sikhy, aspoň je tak tipuju podle černých turbanů. Ale láska k pivu spojuje národy, hned se srazí a udělají mi místo. Při takové návštěvě bohužel už lednička nestíhá, takže pivo není tak perfektně vychlazené jako vždy předtím – domorodci mají před sebou mísy s ledovými kostičkami, kterými dochucují obsah sklenic - to si my sáhibové bohužel dovolit nemůžeme.  

     V hotelu už jsem taky známý, hned po návratu už mi nabízejí studené pivo na pokoj, takže závěrečnou. hodinku před odletem si mohu ještě příjemně zavlažit. A nutno pochválit Jirku, že všem zajistil pokoje až do konce. Pokud bychom museli vyklidit ráno pokoje, jak bývá většinou poslední den zvykem, nedovedu si to v tom vedru a při zhoršujícím se zdravotním  stavu mnoha účastníků zájezdu představit.

      Před půlnocí odjíždíme na letiště. Do Frankfurtu poletíme skoro 9 hodin, což je stejně jako do Pekingu, ač je to podstatně blíže.  Začíná se o mě už taky něco pokoušet, let většinou malátně prospím, z přestupu ve Frankfurtu si vzpomínám hlavně na to, že Růžena musela vybalovat tašku kvůli podezřelému modlitebnímu mlýnku (opravdu trochu připomíná granát, ovšem tak z 1.světové) a nachytali jsme tu další hodinu zpoždění v gate bez záchodu, takže jsme ho museli opustit a projít rámem ještě jednou. A pověstná německá přesnost už také není co bývala, Emil měl stejné sedadlo v letadle jako nějaký americký důchodce, naštěstí volné místo se nakonec našlo, ač personál napřed kroutil hlavou s tím, že letadlo je comletely full, a díval se na nás přitom vyčítavě, jako bychom si to zavinili sami.  

     Konečně Praha. Není moc času na loučení, protože většina  by už nejraději byla  doma na svých důvěrně známých záchůdcích, ale snad nějaká ta úplavice za seznámení se s čtyřmi odlišnými světovými  kulturami stála. I můj otevřený zub to zvládl naprosto bez protestů.

     

             

 

 

.     

.